Každý člověk ve svém životě zaručeně prožije těžké chvíle. Ty zkrátka nikoho neminou. Jen důvody, které lidi trápí se v jednotlivých momentech liší. Může to být – jako nyní – velká voda, jinde však zase požár, někdy ztráta zaměstnání, existenční problémy, rozkoly v rodině, ale také nemoc a nebo ztráta někoho blízkého.
Vyrovnat se se zásadní a nelehkou životní situací nebývá jednoduché. Každý pak zkouší a hledá něco, co mu k opětovnému nalezení rovnováhy pomůže. A někdy se může stát, že to podstatné co vás skutečně „drží nad vodou“, úplně přehlédnete, protože to tak nějak berete, jako samozřejmost. Já jsem si to uvědomila zrovna před třemi dny.
Mě a manželovi odešel švagr a našim dětem oblíbený strýc. Byl to mladý člověk s hromadou plánů, který s nemocí bojoval tak, až to druhým bralo dech. Bohužel, marně. Vyrovnávání se s touto ztrátou je pro všechny, kteří ho znali nepředstavitelně těžké.
Před již zmíněnými třemi dny, byla nálada na smuteční hostině více jak stísněná.. Později jsem tam, na přání rodiny, přivedla i své děti. Měla jsem obavy, aby malá dcerka pozůstalé a hosty nerušila. Je to totiž docela živé dítě.
Anička tam okamžitě se sladkou nevědomostí a bezprostředností svých dvou let začala obíhat všechny tety a strýce, sestřenice a bratrance, kteří jsou o mnoho let starší než ona, všechny známé…
Sledovala jsem ji, aby někde něco neprovedla a v tom jsem si všimla zajímavého jevu. Všude, kde se mezi stoly prohnalo těch patnáct kilo průvanu, se za ní lidé ohlíželi, ale nikoliv s rozhořčením, že tam nevhodně pobíhá. Naopak – každému se bezděky rozjasňovala tvář, objevoval se úsměv. Volali ji k sobě, brali do náruče, povídali si s ní, hráli si s ní a - smáli se.
Seděla jsem zrovna vedle švagrova zetě a poukázala na to. Podíval se směrem k Aničce, posmutněle se usmál a řekl: „Jistě. Při pohledu na ni totiž vidíme další život a budoucnost. To, že teď není konec.“
A já jsem si po jeho slovech naprosto jasně uvědomila, co mě to teď „drželo na vodou“ a co mi to nedovolilo se poddat. A to hlavně v těchto posledních šesti měsících, kdy naši rodinu postihlo až příliš mnoho tragédií najednou – vážných nemocí, bolesti a náhlých odchodů blízkých lidí.
Že to byly moje děti. Byl to starší syn, když přinesl ze školy dobrou známku nebo nový vtip či zábavnou historku, co zažil. Když se mi svěřoval se svými plány a problémy. Když mě dcerka rozesmála svými zkomolenými větami, které se snaží skládat. Když mi přinesla utrženou hlavičku sedmikrásky se slovy – pro maminku. Když mě chce objímat svýma malýma ručkama. A pak spousta dalších a dalších drobných a dá se říci běžných životních střípků.
Ano, uvědomila jsem si, že moje děti jsou pro mě vlastně taková – TERAPIE ŽIVOTEM. A že to nejdůležitější míváme nejčastěji hned vedle sebe – jen se musíme umět dívat, včas to rozpoznat a nepodceňovat.
