Psí řeč aneb A přece „mluví“

Ano, i ta němá tvář s čtyřma nohama s námi dokáže komunikovat. Tedy pokud se jí chce nebo musí, není uražená, vyplynou jí z toho nějaké výhody…No, když teď nad tím přemýšlím, tak se vlastně v důvodech ke komunikaci od nás „dvounožců“ zase tolik neliší…

Příklad psí komunikace č.1 – Ten pes lže!

Když byl synovi asi měsíc, šli jsme s našim Baxíkem (vysvětlivky – Baxík byl velmi přítulný pitbull) k přehradě. Miloval totiž, když jsme mu do vody házeli klacek (což nebyl zrovna snadný úkol, protože jeho nejoblíbenější velikost klacíku na hraní se skoro rovnala kládě) a on pro něj s nadšením skákal, plaval a nosil nám ho zpět.

Jako uvědomělí pejskaři jsme s ním šli do jedné odlehlé zátoky, abychom nerušili koupající se lidi. Jenže v té zátoce a tamní stojaté vodě bylo nejspíše hodně sinic a ty Baxovi způsobily silnou alergickou kožní reakci.

Maminka mi tehdy (navzdory svému tvrzení, že tohohle psa rozhodně doma mít nebude viz. článek „Jak jsme si málem pořídili Karla“) nabídla, že si ho vezmou na nějaký čas k nim. Bydleli jsme od sebe pouze dvě ulice, takže jsem Baxe vídala denně a chodila si pro něj pravidelně  na procházky. Když jsem si ho pak po šesti měsících chtěla vzít zpět, přemlouvala mě maminka, že Robinek je ještě malý a ať s tím počkám. No, a pak mi jen stručně oznámila: „Baxík už je náš. My ti ho nevrátíme.“ A bylo vymalováno…

Jednou mi zvonil telefon. „Máš strašně ulhaného psa.“ vychrlila na mě do sluchátka maminka dřív, než jsem jí stihla říct ahoj.

„Cože?“ nechápala jsem.

„Když jsem přišla domů z práce, byl tatin v obchodě. Bax byl doma sám a okamžitě mě vedl do kuchyně, kde mi ukazoval dokonale „umytou“ misku. Říkám mu, chudáčku, ty jsi nedostal žrádýlko? Páneček ti nic nedal? On svěsil pysky, sklopil uši a tvářil se, že nejedl minimálně týden a ne pouze od rána. Bylo mi ho tak líto, že jsem mu rychle dala plnou misku. No, a právě když ji pořádně vylizoval, vrátil se domů tatin. Pustila jsem se do něj, proč nenakrmil Baxíka, že měl chudák hrozný hlad a on se na mě jen nechápavě díval o čem to mluvím, protože mu dával plnou misku než odešel.“

Měla jsem co dělat, abych se nahlas nerozesmála a maminku tím ještě více nepopudila.

„Takže tedy dostal nášup?“dusila jsem se smíchy.

„Jo! Přežral se, teď tady jen leží a funí.“v tom okamžiku rozčilené mamince také došla komika situace a vyprskla smíchy.

Aby podobným situacím rodiče v budoucnu předešli, zavedli si systém písemného vzkazu: „Bax už žral“, který si vzájemně nechávali na kuchyňském stole.

Tak mě teď napadlo, že kdyby tehdy Baxík věděl co si to tam píší - urči tě by ten papírek sežral.

Příklad psí komunikace č. 2 – Vůbec tě neslyším

Ano, i takto může vypadat psí komunikace. Znáte ji?

Baxík byl milovník všeho dobrého k snědku a krásného počasí. Každé ráno, když rodiče vstali, otevřeli balkon, aby větrali. Baxík se zvedl ze svého pelíšku, protáhnul se a šel mezi balkonové dveře zkontrolovat, jak to venku vypadá.

Pokud bylo hezky, bylo vše v pořádku a psisko vesele pobíhalo po bytě, pletlo se pod nohy a těšilo se na ranní vycházku. Jestliže však zjistil, že venku prší nebo nedej bože sněží, okamžitě zamířil zpět ke svému pelechu, stočil se tam do klubíčka, čumák si strčil pod přední packu a dělal, že tvrdě spí.

Nespočetněkrát v těchto případech stál oblečený a obutý tatínek v předsíni s vodítkem, obojkem a náhubkem v ruce a volal na Baxe, že jdou ven. Marně. Pes absolutně neslyšel. Ležel zavrtaný ve své psí posteli, ani uchem nepohnul a urputně předstíral, že ho právě postihl záchvat dočasné  hluchoty.

Příklad psí komunikace č. 3 – Prostě skutečný psí chlap

Náš pitbullí mazel Bax ležel pod kuchyňským stolem a jeho hlava mu čouhala ven do místnosti. Tehdy malý syn (bylo mu něco málo přes rok) se chtěl podívat, co zajímavého na tom stole před ním schováváme. Jenže byl maličký a na stůl ze své výšky neviděl. A tak si prostě v takových těch šněrovacích, dětských papučkách stoupnul Baxíkovi na hlavu. Ručičkami se držel hrany stolu a byl velmi spokojený, protože takto dosáhnul požadovaného přehledu.

Tento těžkotonážní pes, který svou divokou a energickou veselostí pravidelně boural zařízení bytu, jenž mu zrovna stálo v cestě a on si ho „nevšimnul“, nyní ležel absolutně bez hnutí. Mám dojem, že snad ani nedýchal, aby toho prcka, který mu právě levým podpatkem namáčknul obočí skoro k čumáku, náhodou neshodil.

Zhrozila jsem se a klučinu okamžitě chytila. Začala jsem ho hubovat, že to se nesmí  šlapat na pejska a dělala jsem mu tytyty….

Bax vstal, zatřepal hlavou, čumákem dobrácky dloubnul do plenek Robinka, kterého jsem měla v náručí a odešel se do obývacího pokoje podívat, jestli je otevřený balkon, aby zkontroloval počasí venku.

Prostě Robčovi svým způsobem řekl: „Hele dobrý, kámo.“ A víc už to, jako pravý chlap, neřešil.

Byl to úžasně velkorysý a skutečně hluboce nás milující pes. Příběhů, kdy nám svou lásku dal najevo (a někdy opravdu originálními způsoby) jsme s ním zažili velkou spoustu. Všichni na něj často a rádi vzpomínáme a společně si dáváme „k lepšímu“ jednotlivé zážitky, které jsme s ním mohli prožít. Asi nemusím podotýkat, že se vždy smějeme, jako bychom je slyšeli poprvé…