Maminka onemocněla a je to s ní vážné. Tatínek mi telefonoval, že ji odvezla sanitka do havířovské nemocnice. Je v kritickém stavu. Ruce se mi roztřásly a v očích mě začaly štípat slzy. Hledám slova. „Tati, a nemyslíš, že by bylo lepší nechat ji odvést přímo do fakultky v Ostravě – Porubě, kde má mít tu operaci?“ V hlavě mi začaly vířit všechny možné příběhy, které mi kdy kdo o havířovské nemocnici a její údajné neprofesionalitě napovídal. „Ne, teď ji přijali v Havířově a nejprve ji musí stabilizovat a připravit, aby byla schopná tu operaci v Porubě vůbec zvládnout.“odpověděl mi tatínek.
Stojím v kuchyni a v hlavě mám divné prázdno. Je potřeba, abych Aničce připravila něco k obědu. Otevřu lednici a koukám do ní. Bezmyšlenkovitě ji zase zavřu, aniž bych z ní něco vzala… Strach ve mně stále více bobtná a bobtná. Vida ho, mizeru. A já jsem si myslela, že maximálních rozměrů, kterých je schopen dorůst, nabyl již v okamžiku, kdy jsem se o maminčině diagnóze dozvěděla…
Odpoledne mi telefonuje tatínek, že se vrátil od maminky z nemocnice. Přijali jí na JIP Interny . „Je tam o ní výborně postaráno, neboj se.“ ujišťuje mě. „ Žasnul jsem nad ochotou sestřiček i lékařů, něco takového jsem v nemocnici vážně ještě nikdy nezažil.. A to vybavení…Opravdu se neboj, já jsem o havířovské nemocnici také slyšel hodně, ale vůbec se to neslučuje s tím, co jsem tam dnes viděl.“
Tatínkova slova mě trošku uklidňují. Maminka je bojovnice a pokud bude mít dobrou lékařskou péči, tak to určitě zvládne – přesvědčuji sama sebe.
Po třech dnech od přijetí do nemocnice se maminka poprvé sama posadila na posteli. Podle jejich slov, jak mi to líčila, to byl sice sed velmi vratký a přemýšlela, jestli se nepřevrátí, ale důležité bylo, že seděla – a zvládla to sama!
Po chodbě právě probíhala sestřička. „Jééé, vy už sedíte!“ zvolala nadšeně. „ No, to snad není možné, že děláte takové pokroky a tak rychle.“ Vešla k mamince do pokoje a pohladila ji ruku. „ To je skvělé! Jen se takhle hezky snažte dál. Jste moc šikovná.“ dodávala a povzbudivě na maminku mrkla. Zkontrolovala přístroje i pacientku a odběhla.
Během chvilky přispěchala k mamince do pokoje druhá sestřička. „Slyšela jsem, že jste se už posadila!“ říká jí. „Nechtěla jsem tomu věřit, musela jsem se na vás přijít podívat. Vždyť jsme vás tady přijímali skoro v bezvědomí a za necelé tři dny vy už jste se sama posadila! Vážně bych si nemyslela, že byste se mohla takhle rychle zotavovat. To mám opravdu radost.“ Opět zkontrolovala přístroje i maminku. „Budete po mě něco potřebovat?“ zeptala se jí ochotně a s úsměvem.
Během dalších dnů se maminčin stav stále zlepšoval. Jednoho dne dostala hroznou chuť na kávu. Lékaři ji povolili, jenže problém byl v tom, že maminka sebou žádnou kávu neměla.
„Budu muset zavolat manželovi, ať mi ji přinese odpoledne, když za mnou půjde na návštěvu.“ přemýšlela nahlas. „Já na ni mám takovou hroznou chuť…Kdyby tady byl alespoň nějaký automat…No, jenže já si k němu stejně nezvládnu dojít…“konstatovala si pro sebe.
Sestřička, která byla zrovna v pokoji se jen tiše usmála a odešla. Po chvíli se vrátila s kouřícím hrnkem voňavé kávy – kterou mamince uvařila - ze svého.
Toto jsou jen dvě takto příjemné příhody z celé řady, které maminka při pobytu v nemocnici v Havířově na JIP Interního oddělení zažila.
Lékaři i sestřičky zde byli bezkonkurenční svou profesionalitou, ochotou, přístupem k pacientům i jejich blízkým. Neexistovalo, že by se někdo tvářil, že je jim pacient na obtíž. Naopak, o každého se starali a zajímali. Povzbuzovali je v jejich pokrocích a radovali se z každého – i třeba sebenepatrnějšího zlepšení.
Vím, že mi zde můžete namítnout, že toto je přeci profesionální povinnost zdravotnického personálu.
A já vám řeknu, že sice máte částečně pravdu, ale hlubokou lidskost a upřímný zájem o druhého nikdo v pracovní smlouvě, jako povinnost napsanou nemá.
Opravdu se zde veřejně velice omlouvám všem lékařům a sestřičkám, kteří o maminku v Havířově pečovali, za mou původní nedůvěru.
Maminku přijímali v kritickém stavu a po deseti dnech jejich péče, opouštěla nemocnici – a odcházela „po svých“. Sice se jí kolena třepaly, ale šla!
Žádná slova nedokážou výstižně popsat vděčnost, kterou k nim celá naše rodina cítí a jak si jejich práce váží.
Proto tedy zvolím jen toto jedno prosté, ale velké slovo: DĚKUJI
