Aničko, ty jsi nechtěla svému bráškovi půjčit medvídka? Ale on ti své věci půjčí, když se ho hezky zeptáš, viď? Musím ti říci, že to vážně nebylo pěkné, když jsi mu medvídka vytrhla z ruky a křičela jsi: Moje! Moje! Ty se teď na mě díváš, že mi vůbec nerozumíš a nevíš, co jsi udělala špatně.
Tak víš, co? Já ti teď povím jednu pohádku.
V Ovocném království, v Šišaté osadě (tam bydlí všechno ovoce, které má nějaký šišatý tvar) žila jedna hruška. Jmenovala se Matylda.
Matylda měla ohromnou spoustu hraček. Měla hruškové panenky, které vozila v hruškovém kočárku, malý hruškový domeček pro ty hruškové panenky, pak měla také hruškové plyšové medvídky, hruškové kostky, ze kterých si stavěla komíny a hrady, hruškové míče a spoustu a spoustu dalších hruškových hraček.
Jednou k ní přišla na návštěvu jahoda Eliška. Tedy ona to byla taková malá jahodová holčička, takže bych tedy měla spíše říci, že Matyldu navštívila jahůdka Eliška, aby to bylo přesnější.
Takže ještě jednou - hrušku Matyldu navštívila jahůdka Eliška. Jahůdka vešla k Matyldě do pokoje a okouzleně se tam rozhlížela. Všude viděla ohromné množství krásných hraček. Rozzářenými očičky si je prohlížela.
„To je krásná hrušková panenka.“ řekla nadšeně a vzala si jednu z Matyldiných panenek do rukou, aby se na ni mohla pořádně podívat.
„Ne, ta je moje!“ rozkřikla se Matylda a vytrhla jí panenku z ruky.
„Já jsem si ji jen chtěla trošku prohlédnout, protože je moc hezká.“ řekla na to Eliška.
„Ne, je moje!“ křičela dál hruška Matylda.
„Ale já jsem ti ji nechtěla vzít. Jen jsem se na ni chtěla podívat.“
Matylda se na Elišku jen ošklivě mračila.
„Já vím, měla jsem se tě nejprve zeptat, jestli si panenku můžu půjčit.“ omlouvala se jahůdka Eliška. Pak se na hrušku Matyldu hezky jahůdkovsky usmála a položila ji otázku: „Mohu si tedy prohlédnout tu krásnou panenku?“
„Ne! Už jsem ti řekla, že je moje!“ křičela stále Matylda a držela panenku lakomě u sebe.
Jahůdka Eliška tedy jen smutně pokrčila ramínky, otočila se a odešla domů.
Druhý den šla hruška Matylda do parku. Vezla si sebou svůj hruškový kočárek a v něm tu panenku, co se tolik líbila jahůdce Elišce. Když v tom uviděla, jak jahůdka Eliška sedí na lavičce a vedle sebe má opřené krásné, ale opravdu krásné nové kolo.
Hruška Matylda si již dlouho přála takové kolo, na kterém by mohla jezdit v parku nebo na hřišti. Vypravila se tedy rovnou k Elišce. Přišla k ní, postavila si kočárek vedle lavičky a začala si to nádherné kolo prohlížet.
„ To je hezké.“ řekla a zkusila si sáhnout na řídítka na klakson, aby zjistila jak troubí.
Jenže v tom jahůdka Eliška vyskočila, vytrhla jí řídítka z rukou, ošklivě se na Matyldu podívala a zakřičela: „Ne, to je moje kolo!“
Hruška Matylda jen překvapeně zamrkala a zůstala ohromeně stát. „Já jsem jen chtěla zkusit, jak ten klakson troubí.“ řekla zaraženě.
„Ne, je můj!“křičela dále Eliška.
Hruška Matylda měla slzy na krajíčku. Tak jí to bylo líto.
Jahůdka Eliška se na ni podívala a pak už klidně řekla: „Kolo je sice moje, ale můžeš si ho půjčit. Já jsem jen chtěla, abys věděla, jak mi bylo včera, když jsem si u tebe chtěla prohlédnout tu krásnou panenku a ty jsi na mě křičela. To mi to také bylo líto.“
Hruška Matylda se za svoje chování velice zastyděla a neodvažovala se na Elišku skoro ani podívat.
Eliška vzala kolo za řídítka a přisunula ho blíže k Matyldě. „Tak co? Budeš si ho chtít vyzkoušet projet?“
Hruška Matylda se na Elišku podívala a oči se jí radostí rozsvítily. „Moc ráda.“ řekla.
Pak se trošku zarazila a povídá: „Nezlob se na mě, že jsem se k tobě včera chovala tak hrozně škaredě. Velice mě to mrzí.“
„To je dobrý.“ mávla jahůdka Eliška rukou. „Už je to pryč.“
„A víš co?“ mluvila Matylda dále. „Já tady mám sebou tu panenku, která se ti tak líbila. Chtěla by sis jí půjčit?“
Tentokrát to zase byla jahůdka Eliška, která radostně nabídku přijala.
A tak se v ten den z jahůdky Elišky a hrušky Matyldy staly opravdové kamarádky. Rády si spolu hrály a také si navzájem půjčovaly hračky. A hruška Matylda už nikdy nebyla lakomá a už nikdy na nikoho ošklivě nekřičela – Moje! Moje!
A co ty, Aninko? Budeš se chovat, jako lakomá hruška Matylda ze začátku pohádky a nebo příště půjčíš bráškovi toho medvídka či jiné svoje hračky? Že mu je půjčíš? A nebudeš mu pak na něj zase říkat – Moje! Moje? Ne? Tak takhle je to dobře.
