Pan Novák versus holub

Život píše nejlepší příběhy. Většinu z nich by ani ten nejlepší spisovatel s neuvěřitelně velkou fantazií nebyl schopen vymyslet. A jedním z nich je i tento, celkem humorný příběh manželské dvojice, kterou mám osobně velice ráda, a který se vám zde budu snažit interpretovat.

Náš soused, pan Novák (jméno jsem úmyslně změnila) je příjemný člověk vždy ochotný pomoci. Stejně, jako jeho manželka. Jsou to prostě úžasní a milí lidé.

Pan Novák je pověstný svým klidným, slušným a přívětivým vystupováním. Ale jak se říká, každý může jednou „bouchnout“.

Jeho velkou vášní je fotografování. S radostí jezdí na kole na zahrádku k mým rodičům a s nelíčeným nadšením tam fotoaparátem zvěčňuje kdejakou květinu, která vykvete mamince na záhoncích. Samozřejmě, že při focení neopomíná ani lidské a zvířecí objekty. V rodinných albech máme hromadu autorských fotografií pana Nováka, za které mu tímto ještě jednou děkuji.

Na balkon manželů Novákových si našla cestu řada ptáčků. Paní Nováková jim vždy připraví něco dobrého do zobáčku, takže se tam sýkorky, vrabci i kosové rádi vrací. Jednou se u nich dokonce kosí pár rozhodl založit hnízdo a úspěšně zde vyvedl mladé.

Tento čilý ptačí ruch nabízí - hlavně v zimě - panu Novákovi spoustu krásných „fotografovacích“ příležitostí.

Jenže co se nestalo. Různorodou, ale vyváženou ptačí společnost jednoho dne narušil nevítaný vetřelec. Byl velký, šedý, měl zákeřné oči, dvě nohy a nenasytný zobák.

Ptačí bistro na balkoně manželů Novákových objevil holub. Nebyl to však obyčejný holub. Bylo to stvoření zákeřné, vychytralé, lakomé, sobecké, majetnické, drzé a doslova nenažrané. Z pozice síly a své velikosti vyhnal z oblíbeného ptačího „fastfoodu“ veškeré zdejší štamgasty a území krmítka si bez skrupulí zabral.

Manželé Novákovi byli nešťastní a snažili se ho vyhnat – avšak marně. Holub sice vždy odletěl, ale jakmile paní Nováková doplnila zásobu ptačích laskomin, vychytrale počkal až se vzdálí a pak rychle přiletěl zpět a hltavě zobal, aby toho stihnul sníst co nejvíce, než si ho všimnou a budou ho opět zahánět. S postupem času začal být dokonce tak drzý a troufalý, že odmítal odletět i když ho manželský pár plašil. Pouze vždy kousek poodskočil, ale při tom bez přestání  usilovně zobal a zobal a ještě na Novákovi výsměšně mrkal okem.

Jednoho dne, kdy se stav balkonové války přesouval do pozice „zákopové fáze“ (pan Novák číhal schovaný za záclonou, aby přiletěvšího holuba vyplašil a holub zase v bezpečné vzdálenosti sledoval, kdy silueta za oknem zmizí) byla paní Nováková zrovna v kuchyni. V tom zaslechla z obývacího pokoje velitelský hlas svého manžela: „Nůžky!“

„Cože? Jaké nůžky?“ volala na něj a šla se podívat, co její muž dělá.

„Nůžky!“ opět zazněl rázný povel. „Honem mi sem přines nůžky!“

Paní Nováková se tedy rychle vrátila do kuchyně, popadla tam požadovaný nástroj a spěchala ho odnést manželovi. Na pohled, který se jí pak naskytl, nejspíše hned tak nezapomene. Vždy upravený pan Novák nyní klečel na zemi. Vlasy mu vlály kolem hlavy, jeho oči v zarudlé tváři divoce žhnuly a pod svým svetrem zmuchlaným na podlaze něco pevně svíral.

„Proboha dědo, co se ti stalo?“ zeptala se ho vyděšeně.

„Mám ho!“ zvolal pan Novák.

„Koho máš?“ nechápala jeho žena.

„Koho, koho! Přeci toho holuba!“

„Ty jsi chytil na balkoně holuba i když máš třikrát operovanou kyčel?“ nevěřícně se zeptala paní Nováková.

Pan Novák ji obdařil pohledem, který si mohou dovolit pouze vítězové.

„No dobrá, ale k čemu potřebuješ ty nůžky?“ zeptala se ho znovu.

„Jen mu trochu přistřihnu křídlo, aby k nám do druhého patra již nemohl vyletět. Jemu to neublíží. Nízko poletovat bude moci a dostat se k důchodcům rozhazujícím drobky pro něj nebude problém. Ovšem my už od něj budeme mít klid.“ dodal spokojeně.

„Víš jistě, co děláš?“ zeptala se ho manželka nejistě a podávala mu nůžky.

Pan Novák ji však už neodpověděl, protože se plně soustředil na holičský úkon, který se právě chystal provést. Po mírném boji s holubem se mu podařilo z pod svetru vytáhnout jedno holubí křídlo a konce peří na něm umně zastřihnout.

Toto ustřihnuté peří se okamžitě rozlétlo po pokoji. Zapíchalo se do koberce i záclon. Usedlo na skříně, sedačku i stůl – prostě obývací pokoj rázem připomínal světničku našich praprababiček v době kdy draly peří.

Pan Novák na to však nedbal. Opojen pocitem vítězství vstal, zvedl ze země svůj svetr s ostříhaným holubem a vydal se ven, aby svého poraženého soupeře pustil.

Paní Nováková zůstala ohromeně stát v pokoji a sledovala poslední pírka pomalu se snášející k zemi.

Druhý den seděl pan Novák u počítače v již uklízeném obývacím pokoji. Paní Nováková procházela kolem balkonu, když v tom ji na něm něco zaujalo.

„Dědo, ty jsi tomu holubovi včera zkrátil peří pouze na jednom křídle, že?“ zeptala se svého manžela.

„Jistě, to stačí. Teď už k nám nahoru nevyletí.“ odvětil jí manžel aniž by odtrhnul zrak od monitoru.

„Hm, tak asi s tím tvým sestřihem není moc spokojen, protože nám sedí na balkoně a vypadá, jako by chtěl tu nedokonalou frizúru upravit.“

Ano, pokud Vás nyní napadlo, že se v ten okamžik o pana Nováka pokoušel infarkt, pak je to správně.

Všechny však ubezpečuji, že oba hlavní protagonisté tohoto příběhu – pan Novák i holub - jsou živí a zdraví. A to hlavně díky tolik očekávanému příchodu jara a tudíž ukončení potřeby přikrmovat sýkorky…

A paní Nováková? Tak ta mi tento příběh, s jí charakteristickým úsměvem, vyprávěla.