Nechci zde nyní psát o negativních vlivech a aspektech různých závislostí. Špatných zpráv se na nás valí ze všech stran více jak dost. Jsou však závislosti, které jsou zábavné – někdy se dá říci, že i trošku otravné, ale rozhodně milé. //
Jednoho dne minulý týden mi telefonovala kamarádka (našich dětí oblíbená teta Kája) a sdělovala mi, že musí v pátek odjet na neplánovanou služební cestu. Jenže má problém, protože její maminka je na dovolené a ona jí právě hlídá Ludvíka. (pozn. Ludvík je tříletý Jack Russell teriér.) A toho samozřejmě nemůže nechat doma minimálně dva dny samotného.
„Jasně, přivez Ludvu k nám. My to spolu nějak zvládnem.“ řekla jsem jí a už se těšila na čtyřnohou návštěvu.
A tak se u nás ve čtvrtek večer objevilo flekaté tornádo s Kájou v závěsu a tenisákem v tlamě.
Ludvík je skvělé, veselé a umazlené psisko trpící však závislostí na všem, co by se mu mohlo házet a on by to mohl nosit zpět. Nejoblíbenější jsou míčky a míče všemožných velikostí. Různé klacky a klády také nejsou od věci, ovšem opravdu perfektní jsou v jeho vnímání, kdesi v křoví zahozené PET láhve, které neomylně najde, nekompromisně se jich zmocní a odmítá je vydat.
Dále – Ludvík je rodilý čech trvale žijící ve Francii – naštěstí česky rozumí.
Naše malá Anička byla nadšená, že u nás bude pár dnů nový kamarád a ihned začala nosit pejskovi do pelíšku polštáře a deky. Marně jsme jí vysvětlovali, že takhle pejskové nespinkají. Dívala se na nás, že jsme hrozně nepřející a tajně, jakmile jsme se nedívali, mu pak do pelíšku propašovala alespoň ten polštářek, když už jsme řekli, že pod dekou psi nespí, že je jim teplo.
Kája odjela a Ludvík u nás zůstal – a tesknil. Marně jsme ho drbali na zádech. Marně jsme se s ním mazlili. Nic ho nedokázalo rozveselit – pouze, když jsme mu začali házet míček. To dokázal své neštěstí naprosto vypudit z hlavy.
A tak jsme házeli a házeli. Dokonce jsme se střídali na směny. Házela Anička, pak Robin, pak já a zase znovu (manžel se zapojit odmítnul.) Když už jsme byli všichni z házení naprosto vyřízení – tedy všichni kromě Ludvíka, nezbývalo nic jiného než poslechnout radu Káji („Pokud od něj budete chtít mít klid, tak míček musí z domu – jinak vám ho bude nosit a otravovat pořád.“) Tudíž jsme míček vyhodili ven na terasu. Ludvík nevěřil vlastním očím, že jsme mu něco takového mohli provést. A jeho neštěstí na něj dopadlo v plné míře. Nejen že odjela panička, ale navíc ještě přišel o míček.
No, první noc jsme zvládli celkem v klidu a druhý den dopoledne jsem se rozhodla, že půjdeme s Aničkou a s Ludvíkem na procházku. Alespoň zajdu vrátit knížky do knihovny a pejsek přijde venku na jiné myšlenky a nebude mu tolik smutno.
Anička ho hrdě vedla na vodítku. Se zájmem sledovala, jak jsem po něm uklízela „kakanec“ a pozorně mě poslouchala, když jsem jí vysvětlovala proč se to má dělat. Že je to proto, aby do toho neuklizeného kakance náhodou nešlápla třeba taková holčička, jako je Aninka – jak se jí to již jednou stalo. Aničce v paměti okamžitě vytanula tato její nepříjemná příhoda. (Když jsem jí pak sundala ušpiněné botičky a dala jí do kočárku, na všechny psy které jsme tehdy potkali rozzlobeně volala: „Hafi, to ty? Aá?“)
Zpátky domů jsem zvolila příjemnou zkratku po cestě mezi poli. Jenže jsem tam již dlouho nešla a tudíž jsem nevěděla, že stavba nové silnice na druhé straně již tolik pokročila. Asi ve třičtvrtině cesty se pokojná stará panelová silnička náhle ztrácela pod nánosem nákladními automobily rozježděné vrstvy bláta. Dcerka jím byla naprosto nadšená. Tak báječně totiž čvachtalo a rozstřikovalo se kolem, když do něj šlapala a skákala. Ludvík zase objevil u keře odloženou PET láhev s vodou, kterou si tam nejspíše dal nebo zapomněl některý z dělníků stavící silnici a okamžitě se jí zmocnil. Marně jsem ho přesvědčovala, aby jí vrátil. Učinila jsem s ním tedy vzájemnou dohodu – já mu ponechám láhev (a modlila jsem se, aby některý dělník nepoznal, že je to ta jeho– a velmi se dotyčnému touto cestou omlouvám) a pejsek se za to doma nechá osprchovat. Všichni jsme totiž byli do skoro stejné výše obalení bahnem.
Zbytek cesty domů již proběhnul opět celkem v klidu – tedy až na ten neskutečný slejvák, který nás chytil skoro u zahrady…
Dokonce i sprcha Ludvíka se uskutečnila v pořádku a hafan se pak rozhodl, že asi nejsme až tak úplně hrozní opečovávatelé a tak že nás dočasně adoptuje – a přestal tesknit. Zato se plně aklimatizoval do našeho života.
Anička tak získala nového parťáka pro své hry. Vesele se honili s míčkem i bez něj. Když jsem jí kvůli něčeho vyhubovala, tak už se nešla litovat k některému svému plyšákovi, jak to obvykle dělá, ale šla za Ludvíkem. Ten kolem ní skákal, drcal ji čumákem a snažil se jí olíznout. Prostě dělal všechno možné, aby už nebyla nešťastná.
Pejsek za mnou doma chodil, kam jsem se hnula. Loudil, když jsme v kuchyni vařila a pozorně sledoval, jestli mi náááhodou něco nespadne na zem.
Když jsme večer zasedli všichni ke stolu, pejsek se spokojeně uvelebil ve svém pelíšku a sledoval nás – nepochtíval, jen se na nás koukal, jak je rád, že nás má všechny pohromadě.
O víkendu k nám opět přijel synův nejlepší kamarád, takže jsme v našem bytě 72 metrů čtverečních byli my dva s manželem, dva patnáctiletí puberťáci, tříletá Anička – a pes. Ale bylo to skvělé a rozhodně jsme se nenudili.
A pak si v neděli pro Ludvíka přijela Kája a odvezla si ho. Bála jsem se, že Ani bude plakat, ale byla statečná.
Jenže jsem zjistila, že se nyní projevila zvláštní závislost – na pejskovi – u nás a že jsme začali po něm tesknit my. Nejvíce samozřejmě situaci prožívá malá Anička. Je to poprvé, kdy takovou situaci poznala.
Naše holčička se dokonce naučila říkat krásně a zřetelně LUDVÍK – a to přesto, že s „L“ trochu válčíme. Samostatně ho již poví, ale umístit to zatracené písmenko ve slovech – to jí prostě stále nejde…Takže „Ludvíka“ zvládá, ale v ostatních slovech má „eL“ u Aničky pořád absenci.
Na internetu se chce dívat na fotografie pejsků, pečlivě si je prohlíží a pak, když objeví nějakého podobného Ludvíkovi, nadšeně vyhrkne: „Ten je náš.“
Náhle jsem si uvědomila, jak je prima, když vás po návratu domů bouřlivě vítá čtyřnohý průvan, který radostí skáče a olizuje vás – a jak mi to chybí…
Anička chce nyní chodit stále pouze na procházky. Už ne na hřiště a nebo za dětmi, kam chtěla chodit dříve, ale na procházky, jako s pejskem.
Před odchodem z domu se však na mě smutně podívá a konstatuje: „Ale nemáme hafíka.“
Venku si spolu povídáme, když v tom se holčička náhle zastaví a ukazuje mi nějaké místo na trávníku. „Tady hafík kakal.“ pronese a shlíží na kompromitovanou hroudu hlíny.
A tak spolu svorně abstinujeme a jsem zvědavá, jak tuto závislost překonáme…
