Ať již se rozhodnete pro jakoukoliv činnost, vždy je lepší když se na ni předem připravíte. Můžete tak totiž předejít spoustě nepříjemných překvapení. Jenže – příprava nepříprava, ono se stejně vždycky něco „překvapivého“ najde…
Já jsem se rozhodla pro ne zrovna jednoduchý úkol. Z absolutního a netrénovaného „neběhavce“ udělat za dva a půl měsíce někoho, kdo dokáže zvládnout desetikilometrový běh. A na to se přeci MUSÍM řádně připravit. Bez přípravy by totiž má účast na této akci (při mé současné kondici) byla čirý hazard se životem.
Takže, jaký bude můj první krok? Vyplnit přihlášku na WE RUN PRAGUE. Vyplňování dotazníků nesnáším, ale jde to celkem dobře – tedy do té doby, než jsem došla ke kolonce „Předpokládaný čas“.
Trošku jsem se zarazila. Cože to po mě chtějí? Za jak dlouho doběhnu do cíle? Proboha, vždyť já ani nevím, jestli se tam vůbec dokážu dostat a jak mám tedy vědět za jak dlouho? Zkouším počítat. Když chodím s Aničkou s kočárkem na procházky, tak zvládám ujít 2 km za 20 minut. Když poběžím, musí ta doba být zákonitě kratší. Ale o kolik? O pět minut? Došla jsem ve svých výpočtech k předpokládanému času 1 hodinu a 15 minut. Zdá se mi to příliš rychle. Raději tam dám nějakou rezervu. Ouha, systém je nastaven na maximální čas 1 hodinu a 59 minut – no, tak snad se do toho vlezu…
Tak a teď další krok. Musím si připravit v čem vlastně budu běhat. Ze dna botníku vylovím své staré běžecké boty. Stojím nad nimi a prohlížím si je kritickým zrakem. No, žádný zázrak to není, ale trošku z nich ometu pavučiny, vyklepu z nich poklady, které si tam Anička schovala a myslím, že půjdou ještě použít.
Pak zmizím v šatně. Hledám, co bych si oblékla a samozřejmě, jako správná ženská zjišťuji - že nemám co na sebe. Své staré „běhací“ tepláky jsem našla, ale zhodnotila jsem, že jsou již vhodné akorát tak na rozstříhání na hadry k úklidu.
Jak podotýkám, nejsem zrovna sportovec, takže vyloženě sportovních kousků se v mém šatníků mnoho nenachází (budu s tím muset něco udělat). Přesto se mi podaří nějaké vhodné běhací komplety dát dohromady. Hvězda módního mola bych v nich určitě nebyla, ale na ranní běhání po lese to bude.
A teď tedy ten nejdůležitější krok – Vyběhnout. Je pátek. O víkendu jedeme na chalupu, takže v pondělí začínám.
Večer jdeme s manželem na naše pravidelné každotýdenní „Pivo“. (Ano, snažíme se jednou týdně spolu vyrazit „Na jedno“ a to vlastně doslova – manžel si dá velké a já malé. Posedíme spolu, povykládáme si, co se za celý týden stalo a co jsme neměli čas si říci a jdeme domů. Nejsme zrovna štamgasti, na kterých se vydělá, ale za to jsme věrní…)
Sedíme na terásce naší hospůdky s výhledem na Prahu. Oznámila jsem manželovi svůj nejnovější plán – běhat.
„Cože budeš dělat?“vykulil na mě oči a málem se zakuckal. (Hm, měla jsem raději počkat, až dopije.)
„No – běhat.“ zopakuji.
Nechápavě na mě kouká a vidím, jak uvažuje, jestli mě nepostihnul nějaký podivný záchvat mrtvice nebo něco podobného. Jinak si totiž má slova nedokáže vysvětlit.
Začnu mu tedy vyprávět, co mě k tomuto rozhodnutí vedlo. (viz.článek „Běhat? A proč?) Jaké mám plány a cíle a co od toho očekávám. Že jeden reálný cíl a motivace vedou k dalším cílům… A že tedy běhat budu a těch 10 kilásků zvládnu, stejně tak, jako zvládnu i ostatní věci.
Pozorně mě poslouchá, pohladí mě po ruce a pak láskyplně pronese: „Ty můj malý Gumpe.“ A já opět vím, proč jsem se do něj před těmi osmnácti lety zamilovala…
Jak jsem si naplánovala, tak jsem učinila. V pondělí jsem skutečně poprvé po osmi letech vyběhla. Ale - to už je vlastně úplně jiný článek, jak pokračuje moje příprava na běh Prahou dlouhý 10 km…
