Slyšela jsem o spoustě - někdy i absurdních – způsobů uspávání miminek. Od již téměř klasického usínání miminka za jízdy v autě až po zoufalými rodiči umístěného novorozence v autosedačce na zapnutou automatickou pračku. Převážná většina těchto „uspávacích rituálů“ má jeden společný, charakteristický znak a tím je drncání. Rozdíl je pouze v jeho rychlosti a intenzitě.
Samostatnou kapitolou ve způsobech uspávání malinkých dětí je jízda v kočárku. Znám případ, kdy rodiče museli nějakou dobu používat kočárek i doma místo dětské postýlky. Jejich potomek totiž odmítal usnout jinde než v něm a to ještě navíc za vydatného drncání. Uložili tedy dítě do kočárku a přejížděli s ním přes práh sem a tam, sem a tam. Jinak drobeček prostě neusnul.
Naše Anička také nepatřila mezi ta miminka, která po uložení do kočárku automaticky zavírají očička a oddávají se sladkým snům. Aby ten náš malý poklad usnul, musela jsem s ním pořádně drncat. Jelikož jsme v té době bydleli v centru Prahy, kde chodníky i vozovku tvoří tzv. „kočičí hlavy“, nabyl to zase tak velký problém. Bonus ještě maličká obdržela, když jsem s ní přejížděla přes tramvajové koleje.
Je pravda, že jsem na procházkách často, při pohledu do kočárku na rytmicky nadskakující hlavičku naší holčičky (ovšem spokojené holčičky), přemýšlela, zda tento způsob jejího přemisťování na ní nezanechá nějaké následky do budoucna.
Když byla Anička trošku větší (asi 6 měsíců) vypěstovala si svůj trošku zvláštní uspávací zvyk. Jakmile jsem ji dala do kočárku a vyjely jsme spolu na chodník a ona ucítila jí známé drncání, začala vydávat zvuk podobný táhlému áááááááá, který byl pravidelně přerušovaný drncáním způsobeným dlažebními kostkami. Velice se jí to líbilo a za zvuku ááá-ááá-ááá postupně usnula.
Ne vždy to však zabralo hned. Dodnes si pamatuji, jak jsem kroužila s kočárkem po Staroměstském náměstí s marnou snahou, abych dcerku uspala. Z kočárku se sice ozývalo spokojené ááá-ááá-ááá, ale kýžený spánek stále nepřicházel. Bylo to zrovna v době, kdy se tam chystaly Vánoční trhy. Po dvaceti minutách mých okružních jízd, tam již po mě dělníci skládající materiál na stánky vrhali znepokojené pohledy. Začali mě totiž nejspíše podezírat, že jsem nějaká maskovaná kontrola jejich vedení. Proč jinak bych přeci jezdila pořád kolem dokola!
Pokusila jsem se tedy změnit trasu a chtěla jsem vyjet z náměstí ven. Z kočárku se však okamžitě ozval velmi hlasitý protest. Velikost dlažebních kostek na komunikacích kolem středu Staroměstského náměstí totiž naprosto neodpovídala momentálně požadovaným rytmickým potřebám naší holčičky.
Poslušně jsem se tedy rychle vrátila zpět do středu náměstí a vytrvale tam kroužila dále s vehementní snahou nedívat se na pracovníky. Po třech dalších okruzích ááá-ááá-ááá v kočárku konečně ustalo a Anička usnula. Nevím, jestli si dokážete představit, jak rychle a ráda jsem tehdy odtamtud zmizela.
Zvláštní je že drncání pro usínání Andulka vyžadovala pouze venku v kočárku. Doma v postýlce usnula celkem bez problémů…
Další docela kuriózní uspávací situace u nás jednou nastala, když jsme s Aninkou poprvé přijeli na chalupu.
Mysleli jsem si, že si maličká krásně užije čerstvý a čistý vzduch Brdských lesů a naivně jsem si představovala, jak si na tom zdravém ovzduší krásně pospí.
Vzduch byl skutečně úžasný a voňavý, ovšem problém byl v tom, že ve vesničce a jejím okolí měli čerstvě opravené veškeré komunikace, načež byli místní obyvatelé také oprávněně náležitě hrdí. Jenže my jsme měli svízel. Prostě žádné díry – žádné drncání – a to také znamenalo – žádné ááá-ááá a žádné usnutí. Po třech hodinách marného procházení a snahách improvizovaně třepat s kočárkem, jsem to vzdala a holčičku dala spát do postýlky v chalupě. Anička tehdy byla již tak unavená, že v chaloupce usnula téměř okamžitě – a já s ní…Holt, pobyt na zdravém vzduchu nás udolal obě.
Drncací období máme nyní za sebou. Sice kočárek ještě občas používáme – hlavně když jdeme na nějakou delší trasu, ale Aninka v něm většinou už nespí – a když ji únava přeci jen zmůže tak prostě usne – a bez drncání.
Takže přeji všem rodičům, ať si své drncací období se svými dětmi náležitě užijí. Dost rychle totiž přejde – tak rychle, jako nám děti rostou…(A alespoň já mám pocit, že je to rychlost přímo raketová…) A s odstupem času pak budou určitě s úsměvem vzpomínat na chvíle, kdy jejich zlatíčko nechtělo a nechtělo spát a oni tehdy měli pocit, že tohle životní období nejspíše ve zdraví nepřežijí.
