Blondýnka, opalování a hasiči

Vtipy o blondýnkách jsou téměř legendární. A vlastně se při poslechnutí některých skutečných, životních příhod blondýnek ani nedivím, že tyto vtipy vznikají. Jsem však ráda, že tomu tak je, protože smát se je potřeba. Ale myslím, že pro způsobení trapasu a nebo třeba k občasnému projevu nepříliš bystrého postřehu, není zase tak velká nutnost mít na hlavě plavou hřívu…

Toto je však právě jeden s těch opravdu „blondýnkovských“ příběhů a stal se  mé kamarádce – přírodní blondýnce (ovšem s velkým smyslem pro humor) a proto Vám jej zde mohu interpretovat.

Jednoho dne v létě se má kamarádka Klára se svou sousedkou rozhodly jít opalovat na střechu paneláku, ve kterém bydlely. Bylo to ideální místo pro slunění. Střecha je rovná a vysoko, takže jim poskytovala dostatek pohodlí i soukromí. Roztáhly si deky, svlékly se do plavek, natřely opalovacím krémem a těšily se, že při příjemném klábosení nachytají požadovaný bronz.

Tato idylka však netrvala dlouhou. Skutečně je nerušily zvědavě okounějící spoluobčané. Zato je rušily vosy – tedy vosy měly nejspíše pocit, že ty dvě naopak  ruší jejich životní prostor. A proto na ně začaly pořádat organizované nálety.

Po nějaké době kdy se děvčata snažila čím dál tím více rozzuřenější a dotěrnější pruhovaná torpéda s žihadly odhánět, se Klára rozhodla najít důvod jejich nepříliš přívětivé nálady. Nebyl to zrovna náročný úkol. Díra v „térpapíru“ pokrývajícího střechu domu, která sloužila jako vchod do vosího hnízda, byla asi jen o tři metry vedle.

Kamarádky se tedy rozhodly, že se na střeše o kousek přestěhují. Jenže ani jejich přemístění vosy neuklidnilo a dorážely na ně stále dál. Dívky nebyly ochotné se svého opalovacího odpoledne jen tak vzdát a tak přemýšlely, jak se vos zbavit.

 „Víš co? My je odsud vykouříme.“ navrhla Klára, protože si vzpomněla, že to dělával její dědeček na chalupě. Neměla však potuchu, jakým způsobem to tehdy přesně prováděl.

„A jak?“ zeptala se jí její sousedka.

„No, strčíme do té díry něco, co budeme moci bezpečně zapálit a vzniklým dýmem je vypudíme.“ To jim v té chvíli připadalo jako vcelku rozumné řešení a tak se děvčata odebrala do Klářina bytu, aby požadovaný předmět nalezla.

Hledaly a hledaly až nakonec našly. Nejvíce vyhovující jim, pro připravovaný úkol, připadal dámský hygienický tampon. Velikostí i tvarem mohl posloužit, jako dokonalý doutnák. Aby k tomuto účelu zafungoval ještě lépe - a aby snad z nedostatku vzduchu ve vchodu vosího hnízda - nepřestal čoudit, napustily ho pro jistotu navíc vodkou.

Pak šly, spokojené samy se sebou, zpět na střechu a tento opilý tampon zde strčily do vosí díry. Jeho provázek použily, jako „bezpečnou“ zápalnou šňůru a škrtly zápalkou.

Tampon nacucaný alkoholem ihned vzplál. Jenže nejen on. Děvčatům jaksi nedošlo, že střešní krytina „térpapír“, je při styku s otevřeným ohněm docela hořlavý materiál.

Původně plánované pohodové odpoledne strávené sluněním se okamžitě změnilo v drama. Dívky popadly deky, které tam měly položené a snažily se jimi, plameny, jenž stále nabíraly na síle a šířily se kolem, uhasit. Jejich úsilí se samozřejmě ukázalo marným.

Když po pár minutách poznaly, že tento boj s ohněm samy nevyhrají, vyťukaly na telefonu 150 a hasičům nahlásily požár na střeše panelového domu.

Pak již jen z okna na chodbě sledovaly bleskový příjezd hasičských aut a Klára si při něm zděšeně počítala: „Jedno požárnické auto – 10.000,-  druhé požárnické auto – 20.000,-   třetí požárnické auto – 30.000,-! Ty bláho, já se nedoplatím…“ chytala se za hlavu.

Hasiči oheň okamžitě zlikvidovali a díky jejich rychlému příjezdu ani nestihnul napáchat příliš škod.

Vedoucí výjezdu si pak, z toho horka na střeše, sundal přilbu a šel se na chodbu děvčat zeptat, jestli ví, jak k požáru došlo.

Klára mu tedy začala po pravdě celou záležitost líčit. Muž  na ni němě a strnule zíral ještě několik vteřin poté co s vyprávěním skončila.

Když stále ohromeně mlčel, pokusila se kamarádka na tváři vykouzlit ten nejnevinnější úsměv, jakého byla schopná a zeptala se: „A kolik mě asi bude tento váš výjezd stát?“

Hasič si nasadil přilbu zpět na hlavu, promnul si rukou oči a odevzdaně prohlásil:“Nic. Nic…“ a pak pomalu scházel dolů ze schodů.

Klára tehdy skutečně zásah platit nemusela. Ale v hasičském sboru jejího města tato historka zcela určitě získala své čestné místo mezi zásahy s nejabsurdnějším důvodem.