Zatímco jsem se prala se svými emocemi, náporem strachů a obav, jak budu zvládat náročnou péči o nemohoucí seniorku, jsem zároveň pořád myslela na ty moje nejbližší. Holčičky a manžela. Jak zvládli první den oni.
Jakmile jsme tedy večer s Mirellou uložily Angelinu do postele, rozloučily se spolu a já opět osaměla, vytočila jsem manželovo telefonní číslo.
„Ahoj, mamíííí!“ uslyšela jsem hlas Aničky. „Taťka je teď ve sprše. Hrozně se spálil.“
„Spálil?“
„Jo. Hlavně nohy.“
„Byli jste u moře?“
„Jo. A bylo to supéééér. Tedy až na ty taťkovy nohy. A taky na ten ulítlej kajak. A vítr.“
„Cože???“ nestačila jsem se pobírat nápor informací, který na mě Anička chrlila.
„Nooo, ráno jsme se domluvili, že pojedeme k moři. Všichni. I Vlastička a Robi. Jenže jsme před odjezdem zjistili, že máme na autě prázdnou pneumatiku. Taťka asi někde najel na hřebík. Takže nejprve taťka s Robim museli to kolo nafouknout, abychom mohli dojet do pneuškové opravny. A tam to bylo skvělý, mami.“
„V pneuservisu?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Jo. Taťka, Vlastička a Robi vystoupili, ale my se Sašíkem jsme zůstaly vevnitř. A ten pan opravář zvedl auto i s námi. To bylo FAKT HUSTÝ.“
Rozhodla jsem se nepanikařit. Přeci jsem si řekla, že všechny své strachy hodlám dostat pod kontrolu.
„A co se dělo dál.“ pokládala jsem další otázku, co nejklidněji jsem dokázala.
„Nooo, pak jsme jeli k moři. Ale dnes foukal děsný vítr.“
„Takže byly vlny.“ opět jsem si přikazovala nepanikařit a ze všech sil jsem se snažila v mysli zapudit vidinu maličké Saši unášené někam na širé moře.
„Ani tak moc ne. On totiž nefoukal směrem na pláž, ale obráceně. Ale jako fakt moc! Takže písek byl všude. Představ si, mám ho i v uchu.“ chlubila se mi.
Buď v klidu, buď v klidu – nařizovala jsem si.
„Foukalo tak moc, že nám pořád ulítával slunečník. Když jsme ho asi po páté lovili z moře, uvázali ho taťka s Robim k takovému kůlu, co trčel z pláže. Takže náš slunečník pak vypadal jako nějaký divný totem, pod kterým jsme seděli.“
„Aha.“ hlesla jsem. Na víc jsem se nezmohla.
„Jenže, mami, ono tak fučelo, že nám vítr ten přivázaný slunečník sice už neodnesl do moře, ale pořád ho převracel vzhůru nohama, takže pak vypadal jako totem – pankáč. Nooo, a potom uletěl kajak.“
„Jaký kajak???!!!“
„Přeci Vlastiččin. Byli jsme ho nafouknout v tom bistru na pláži. Ten pán, co tam obsluhuje, nejdřív říkal, že nafouknutí stojí euro, ale když uviděl ten obrovský kajak, vykulil oči a ukazoval, že dvě eura.“
„Aha.“ víc jsem v pauze, co se Anička nadechovala, říct nestihla.
„Byli jsme s ním pak všichni v moři a bylo to super. Když jsme šli na pláž, tak jsme ho vytáhli. Jenže pak zase fouknul vítr – a hups, kajak byl ve vodě a vítr ho hnal k bariérám. Robi se ho snažil chytit, ale neměl šanci. To byl fakt fofr. U bariér se kajak chvíli zarazil, jenže pak přišel další nápor větru, nadzvedl ho a šup – byl na moři.“
„Jasně.“ opřela jsem si bradu o ruku a poslouchala další líčení dnešních zážitků mé rodinky.
„Nooo, a na pláži byl takový mladý kluk, který tam měl takovou malou plachetničku. Tak za ním Vlastička šla poprosit ho, jestli by nám nezajel ten kajak zachránit.“
„A jel?“
„Jooo. Byl moc ochotný. A ulovil kajak rychle, jenže přes ten protivítr a vlny, mu pak trvalo skoro třičtvrtě hodiny, než se vrátil zpátky.“
„Hmmm.“ hlesla jsem. „Tak to je fajn, že kajak zase máte.“ V duchu jsem dumala, co si asi během té jízdy ten chrabrý zachránce o své ochotě myslel.
„Ne. Nemáme.“ odpověděla okamžitě Anička.
„Jak to?“ divila jsem se.
„Ten kluk nám sice kajak přivezl, ale už mrtvej. Byla v něm díra. Asi jak přeskakoval ty kamennou bariéru. Takže byl polovyfouklej. Robi tedy vzal nuž, propíchl do něj další díry, aby se vyfoukl rychleji a pak ho hodil do popelnice.“
FAKT by mě zajímalo, co si v tu chvíli myslel ten mladík o své ochotě. Třičtvrtě hodiny zápasil s vlnami a větrem, aby zachránil nějakým lidem ulítej kajak a oni ho pak propíchnou a hodí do popelnice.
Jako by mi Ani četla myšlenky na dálku, pokračovala v líčení dnešních událostí.
„On se nám ten kluk omlouval, že v tom stavu už kajak chytil. Vlastička mu děkovala, že je moc hodný že tam zajel. Že to samozřejmě není jeho vina a že je mu vděčná, že ho ulovil a nezatěžujeme tak moře dalšími zbytečnými plasty - a koupila mu za to pivo a zmrzlinu.“ Nastala vteřinka zamyšleného ticha a Ani hned pokračovala.
„By mě zajímalo, jestli se z toho nepo…“
„Ani!“ zhrozila jsem se.
„No, uznej, mami! Ta kombinace…“ ospravedlňovala se moje dcera. A pak znovu zadumaně dodala. „Jen je mi líto těch koníků.“
„Jakých koníků???“ opět jsem nechápala.
„Těch co byly v tom kajaku. Hrály jsme si s nimi se Sašenkou a pak jsme si je do něj schovaly. Nooo – a pak fouknul ten vítr a kajak i s koníkama byl v čudu. Tedy na bariéře. Ale Vlastička říkala, že nemáme být smutné. Že se z nich teď stanou mořští koníci a budou si s nimi třeba hrát mořské víly.“
To už ale přišel manžel ze sprchy a telefon si převzal. Jeho líčení událostí nemělo tu Aniččinu gradaci – holt mě zná, takže se vše snažil zlehčovat jak jen to šlo, aby mě hodil do klidu. A já jsem mu za to byla opravdu vděčná.
Potom jsem ještě uskutečnila videohovor s velkými dětmi. Slíbila jsem, že se jim ozvu.
Při vyprávění a tlumočení dnešních zážitků, které mi Anička sdělovala před chvílí, se velké děti nejprve – s ohledem na mě – snažili smích v sobě dusit. Ale dlouho jim to nevydrželo. Musím říct, že při popisování událostí, tak jak mi byly Aničkou vyprávěny, jsem se pak řehtala s nimi. Opravdově a od srdce.
A napětí celého dne, ze mě v těch chvílích, aspoň trošku spadlo.
Když jsem posléze i tento hovor ukončila, opřela jsem si lokty o stůl, chytila si hlavu do dlaní, zavřela oči a řekla si: „Tak snad to zvládneme. Jo. Všichni to určitě zvládneme.“
