3. To byl ale fičák

Bylo zvláštní zamykat za sebou vchodové dveře našeho bytu s vědomím, že JÁ je znovu odemknu až po několika měsících. (Tomík se vracel už za pár dní. Do Itálie nás jen odvážel.)

Bylo zvláštní zavírat  bránu zahrady. Vidět ten důvěrně známý obraz sadu a příjezdové cesty a vědět, že ho za pár hodin vystřídá nějaký jiný výhled, který budu denně vídat - o jehož podobě nemám nejmenší představu a který je momentálně ještě vzdálený přes 1000km.

Naposledy jsem se ohlédla. Cítila jsem silnou směsici emocí – obav, strachů, ale zároveň i nedočkavého rozechvění a vědomí, že je to správný krok a důležité rozhodnutí (i když se tolik bojím) - a pak jsem nasedla do auta.

Od okamžiku, kdy jsem kývla na nabídku odcestovat na léto do Itálie, až do této chvíle, uběhlo přesně deset dnů.

A že to byl pořádný fičák. To vám povím.

Při kontrole dokladů jsem například přišla na to, že já i moje starší dcerka Anička máme propadlou kartičku zdravotní pojišťovny, takže jsem urychleně vyřizovala vydání nových.

Také anabázi s očkováním proti Covidu. Termín druhé dávky jsem totiž dostala (pár dnů před tím než jsem zjistila, jaké dobrodružství se pro mě chystá) a padl na dobu, kdy už budu dva týdny v Itálii.

Samozřejmě nás všechny před odjezdem povinně objednat na testy…

Musela jsem dořešit přijetí naší malé Saši do mateřské školy. Takže absolvovat kolečko – školka, lékař, školka (pediatra máme na druhé straně Prahy než je vybraná školka pro malou).

Zároveň hned domluvit, že do ní Saša nejspíše nastoupí až někdy později během září – podle toho, kdy se vrátíme a jaké budou v té době aktuální protiepidemická nařízení.

To samé zařídit i u Aničky ve škole. Požádat o její uvolnění už před vysvědčením a informovat školu, že s určitostí nestihne do nového školního roku nastoupit hned prvního září.

Navíc - Anička v těch deseti dnech odjížděla na školu v přírodě. To znamenalo vypravit ji – nakoupit vše potřebné, zabalit… Pak ji po návratu vyzvednout, vše rychle vybalit, vyprat, usušit a opět zase sbalit. (V pátek pozdě odpoledne se totiž vracela ze školního pobytu a v pondělí velmi brzy ráno jsme vyráželi směr Itálie.)

Nooo – a když jsme u toho balení – to byla vůbec pěkná zapeklitost.

Nikdy jsem na tak dlouhou dobu věci nechystala. Samozřejmě, že jsem věděla, že tam budu mít k dispozici pračku a když mi něco dojde, budu to moci dokoupit – vždyť nebudu na pustém ostrově. Ale přesto…

Zkrátka, když jsme s Vlastičkou měly videohovor jak pokračují přípravy, informovala mě, že si sebou nemusím brát moc věcí. Třeba jako ručníky, sprchové gely, šampony – to vše že u ní je.

Když pak uviděla tu hromadu připravených věcí, kterou už jsem měla hezky v komínkách, na okamžik se zarazila a pak se opatrně zeptala: „Hele, a co to tam vlastně všechno máš?“

„No – oblečení.“ pokrčila jsem rameny.

„Aháááá.“ ozvalo se z mobilu. A po chvilce ticha následoval výbuch smíchu. „Jako, promiň, že se směju.“ zalykala se Vlastička. „Ale ono to vypadá, že máš připraveno na dva měsíce více věcí, než já mám na celý rok.“ opět následovalo pár chvil řehotu. „Noooo, máš tady k dispozici celou velkou skříň, to jóóó. Ale pamatuj, že kromě oblečení se ti musí do auta vlézt i dvě děti.“

Jo, během těch deseti dnů jsem se samozřejmě i smála, ale vše bylo jako na houpačce. Musím říci, že jsem NIKDY v životě neměla tak zásadní zvraty v náladách, jako v tom období. Dokonce ani v těhotenstvích – a to je co říct.

Vůbec jsem se nepoznávala. Bylo to šílené! Ale - možná se to vše takhle dělo, protože jsem učinila opravdu nějaký zlomový krok... 

Takže chvíle strachu a paniky – „Ježíšikriste, co jsem to provedla! K čemu jsem se to zavázala!“ střídaly chvíle euforické radosti – „Hurá! Jedu do Itálie! Tam kam jsem se tolik těšila a tolik jsem si přála se tam letos dostat! A budu v těch místech víc jak dva měsíce!“

A opět panika – „Proboha,vždyť já tam jedu na tak dlouho! Jak to všechno zvládnu! Do čeho jsem se to, já blbá, pustila!“

A znovu euforie – „Skvělé je to! Získám hromadu nových zkušeností! Holky si užijou parádní prázdniny! Dva měsíce budou moci jezdit k moři!“

A zpátky děs a hrůza – „Vždyť já ty svoje cácorky nebudu mít pořád na očích. U sebe. Nebudu na ně moci dohlížet! Co když se jim něco stane! Ty schody u Vlastičky jsou tak příkré…“

A pro změnu chvíle odhodlání – „To je fajn, že budou holky i u Vlastičky. Konečně si užijí takové ty prázdniny „u babičky“. Bez toho, aby měly matku stále za zadkem. Budou se moci více osamostatnit. Budou mít hromadu nových zážitků. Je to pro ně důležité. A  pro mě taky. Vystoupím ze své komfortní zóny. Naučíme se aspoň trošku italsky…“

A pak opět skleslost a výčitky svědomí – „Nechávám tady chudáka Tomíka samotného. A právě přes léto. Neuvidíme se dva měsíce!“

Takto jsem se tedy prozmítala těmi deseti dny které zbývaly do odjezdu.

A k tomu jsem obíhala a obtelefonovávala všechny potřebné úřady a instituce. Od zdravotní pojišťovny až po knihovnu.

Nakupovala, balila,  chystala…

Taky jsme s Aničkou absolvovaly každoroční sešlost s našim divadlem - na rozloučení s (letos neexistující) sezónou, více jak měsíc předem domluvenou a naplánovanou návštěvu synovce z Moravy, který k nám do Prahy přijel se svým malým synem. A nakonec i oslavu narozenin manžela a zároveň takovou malou předodjezdovou rozlučku s velkými dětmi a přáteli.

Byly to perné a hektické dny. Ale zvládly se. Zvládli jsme je všichni. Já, holky i Tomík.

A jak to budeme zvládat dál, to je teď ve hvězdách.

S úžasem jsem si uvědomila, že naše dobrodružství skutečně začalo. 

O jeho průběhu a o tom co jsem prožívala, si můžete přečíst v dalším článku už ve čtvrtek 5. 7. 2021.

Tak - jestli se chcete dozvědět, jaký "zákon" skutečně funguje, přijďte nakouknout.

Budu se na vás těšit.