…přání se totiž plní. Někdy však jejich splnění může přijít zcela nečekaně a může mít taky velmi nepředvídatelnou podobu. Takže vás to může parádně zaskočit, tak jako třeba teď mě.
Ale vše se děje tak jak má.
Já jsem tedy vyrazila na cestu. Doslova i obrazně.
Dívala jsem se na ubíhající krajinu za okny auta a v hlavě se mi točil zběsilý vír myšlenek, který jsem se marně snažila ukočírovat.
A pak jsem se musela pousmát. Jo, jo. Přání se plní.
Já jsem si MOC, skutečně MOC přála jet do Itálie. Vloni to nevyšlo. Loňský rok byl prostě divný, ale letos – letos jsem se toho už nemohla dočkat.
Vlastně jsem si velmi dlouho přála zůstat v Itálii déle než jen „povolený dovolenkový týden“ - kdy sotva přijedu, už zase odjíždím. A je mi pak z toho hrozně smutno.
Chtěla jsem tuto krásnou zemi poznat víc. Vyzkoušet si zdejší život, nasát atmosféru, zvyky. Víte, moje představa nebyla zůstat zde natrvalo, ale být takový občasný dočasný resident.
Nooo - jak dlouho jsem se snažila učit italsky? A s jak chabými výsledky?
Taky jsem se moc chtěla umět dopřát těm mým cácorkám prostor, který potřebují po svůj zdravý vývoj. Nedusit je mými strachy a neustálým dohledem s upozorňováním.
A další věc. Jak dlouho jsem úpěnlivě hledala to svoje pravé místo? Zkoušela CO je můj skutečný úkol?
Jo, vlastně jsem žádala Vesmír o znamení, kterým směrem se mám vydat, abych už konečně přestala tápat. A našla to, čím budu druhým prospěšná a zároveň mě to bude naplňovat.
Toužila jsem zničit tu stereotypní smyčku,ve které jsem žila a pohybovala se, bez možnosti se z ní vymanit.
A ejhle – moje přání byla vyslyšena. Vlastně všechna najednou. A mě to totálně vykolejilo.
Takže teď jedu do Itálie, mojí milované Itálie, na jakousi zvláštní stáž.
Mám se naučit, jak se pečuje o seniora. Nepochybuji o tom, že mi to má určitě přinést i spoustu dalších poznatků a uvědomění.
A že mě nečekají jen lehké chvíle, to je mi jasné.
Jazyk, alespoň pro základní domluvení, se budu muset konečně naučit. A to za pochodu. Jinak to nepůjde.
A holčičky? Tak ty se budou moci konečně trošičku osamostatnit a užít si skvělé prázdniny plné zážitků. A je báječné, že to bude zrovna v krásné Itálii, kterou naše Ani tolik miluje - stejně jako já.
Jen jsem se ptala Vesmíru, proč tam teď s námi nebude i Tomík? Svá přání jsem měla definovaná docela přesně – a on v nich rozhodně nechyběl. Tak proč?
V duchu jsem bezradně pokrčila rameny.
Hm, to se asi dozvím až přijde ten pravý čas. Určitě to svůj důvod a smysl má.
Vše se děje tak jak má a kdy má. Náhody neexistují.
Vždyť i to, jak jsem se v této situaci ocitla nebyla žádná náhoda.
Vyrazit na ten „osudný“ samosběr jahod byl velmi spontánní a rychlý nápad. Žádná dlouho předem domlouvaná akce.
A kdybychom na něj nevyrazily, nebyly bychom tak spolu s Míšou přesně v tu chvíli, kdy ji její máma volala, jestli nechce přijet do Itálie pomoci tetám s péčí o babičku. A pochybuji, že by ji napadlo přehodit to na mě, kdyby mě zrovna neviděla před sebou.
Vše je zkrátka tak jak má být. A kam mě to dovede, uvidím.
Zatím budu klást hezky jednu nohu před druhou a snažit se vše, co přijde ustát jak nejlépe to půjde.
Protože krize jsou tu od toho, aby nás posouvaly dál.
Jak jsem prožívala první dny v Itálii – tak to si budete moci přečíst už v pondělí 9. 7. 2021
