Vzpomínkové akce na Bitvu tří císařů se konaly 2.prosince. Přesně na den, kdy před 218 lety proběhla samotná bitva. I počasí bylo přibližně stejné. Velká bitevní ukázka se rozzuřila 12 km západně od Slavkova. Současně s tím
probíhal tematický program na slavkovském zámku. Byl jsem tentokrát líný a zůstal po celý víkend ve Slavkově a dobrý.
VŠECHNY FOTKY JSOU MOJE A KLIKACÍ.
Všechno začalo už v pátek navečer, příjezdem rakouského císaře a ruského cara na slavkovský zámek, aby se poradili, jak na Napoleona. Čekalo se nejen v pozoru, jako rakouští kanonýři z baterie Austerlitz,
ale také se vyprávěly vtipy a
vyzvídalo.
S radostí na svého krále, protože František I., nebyl jen císař, ale i král český, čekali i jeho věrní poddaní.
Až mi z toho došla první foťáková baterka, a tak jsem rakouského císaře stihnul až ve dveřích
a z ruského cara jen odjíždějící kočár,
a tak z papalášů se do foťáku regulérně vešel jen francouzský vyjednávač.
Cestu na zámek mi na živé a mluvící obrazy proklestila cestu garda císaře všech Francouzů.
Knížete Lichtensteina jsem přistihl společně s důstojníkem císařovy námořní pěchoty. Už Napoleon měl svoje mariňáky.
Vysmátou špiónku postrčil před objektiv napoleonův náčelník štábu maršál Berthierem. Byl z maršálů jasně nejstarší, a také jediný s uceleným vojenským vzděláním. V napoleonském vojsku platilo do puntíku rčení, každý voják nosí v torně maršálskou hůl. Rozhodovaly schopnosti, ne šlechtický původ. Třeba maršál Lannes byl malířský učeň a Massena synem obchodníka s olivami.
Výcvik zde absolvovaly i budoucí dvorní dámy.
Cara jsem nakonec stihnul, když dal s tanečníky řeč.
A mohlo se trsat.
Tanečnice měly nad tanečníky převahu,
bodejť by taky ne.
Druhý den zaznělo dopoledne bumtarata
...i když Rusové to moc neprožívali...
bum a můžeme začít. Celodenní program oznámili přihlížejícím rakouští dělostřelci.
Ale nejdříve museli děla odtáhnout do palpostu. Docela dřina.
K tribuně se začali sjíždět papaláši,
někteří měli i doprovod a
najednou jich bylo všude plno a
čestná stráž nedělala nic jiného, než stále někomu vzdávala čest.
Zváštní čest a slávu pak zasluhuje skupina Acaballado a pan Ivan Vystrčil. Starostí měl nad hlavu, ale jako správný vrchní velitel je zvládl s noblesou.
Všemu přihlíželi rakouští pěšáci a
přijeli se podívat i bugští kozáci.
Odpolední program byl poznamenán silný sněžením,
ale jezdecké soutěže přecejen proběhly. Na focení to však nebylo, a tak se bezděky nabízelo
nakouknout do stravovacích stánků, jestli se už někde kouří.
Úhoř dodá mrštnosti, i když je uzenej a
cukr zase energii.
Zimní počasí samozřejmě pitný režim nezastaví, v některých případech ani neomezí.
Večer proběhlo defilé vojsk, zde císařova garda, hned dvakrát.
Někteří i francouzsky mluvili.
Rakouští vojáci byli moc stateční, přestože předem věděli, že si pochodují pro porážku.
Z defilé se šlo rovnou na bojiště.
...povšimněte si na štítu čepice granát, to jsou granátníci, elita vojska. V tomto případě rakouští.
Bojová ukázka byl jeden velký hlučný mazec, až mi z toho klekla druhá baterka.
Bitevní vřavu uzavřel ohňostroj,
a pak už následovalo jen defilé vojsk na bitevním poli
Průběžně sněžilo a byla zima. Bylo na každém, jakou dopravu do Slavkova
zvolí. Ať tak nebo tak, nikdo nelitoval.
Nakonec, ohřát se mohl u strategicky rozmístěných ohňů ohřát každý.
Tak příští rok na shledanou, ale
do té doby si musím prodloužit průkazku, abych neměl ve štábu průšvih.
PŘEDEŠLÁ FOTOREPORTÁŽ PŘÍBRAM, DOLY, BRDY A OKOLÍ.
