Přemysl Otakar I. je možná trochu zapomínaný Přemyslovec, byť jeho úsilím se narodila jedna z nejdůležitějších listin pro vývoj české státnosti. V roce 1158 byl na českého krále korunován Vladislav II. I když pouze
na jedno korunovací období a ve hře byl i císařský projev díků za vojenskou pomoc, rozhodně se jednalo o významný čin. Naštěstí nebyl poslední.
Když Vladislav odešel do Strahovského kláštera na důchod, jeho syn Bedřich to neuseděl a knížecí trůn připomínal hokejovou střídačku. Taky v tom pěkný hokej byl. Z jednotlivých krátkoknížat uvedu Jindřicha Břetislava. Jediný kníže a zároveň biskup našich dějin a první dochovaný případ střetu zájmů. Přemyslovi se napoprvé podařilo vládnout jen tak cvičně v roce 1192.
Na další šanci čekal v klidném vyhnanství na dvoře míšenských Wetingů, kde mu přidali Otakar. Patrně se Němcům blbě vyslovoval. Oproti dynastickým zvyklostem se oženil z lásky. Vyvolenou byla Adléta, dcera míšenského markrabího. Ale to byl ještě ztracená existence. Vydrželo jim to dvacet let. Teprve už jako mocný si vyhlídnul Konstancii, dceru uherského krále. Byla to vyhlášená kráska a zlí jazykové špitali, že to nebyl ani tak dynastický svazek, jako druhá míza. Při té příležitosti mu za 11 let, porodila 9 dětí.
V roce 1197 se stala divná věc, kníže Vladislav Jindřich se na to podíval tak nějak chlapsky a uznal schopnosti staršího bráchy. Výsledkem byla dohoda. Přemysl povládne v Čechách, Vladislav na Moravě. Věřte nebo ne, dohoda nebyla nikdy porušena. Dodnes se přece uzavírají jenom aby se ve vhodný čas porušily.
V době vzestupu měl situaci Přemysl ulehčenou, protože se v ní dokonale orientoval. V lavírování byl mistr. V době bojů o císařský trůn si nechal postupně korunu potvrdit od obou soupeřících soků. Nejdříve od Filipa Švábského a o pět let později od jeho soupeře Otty Brunšvického. Korunován králem byl v roce 1198.
Papež Inocenc III. pak udělil Čechám královský titul na věčné časy papežskou bulou roku 1204...My uznávaje a potvrzujeme, že český panovník Přemysl a jeho nástupci, dostali královský titul na věčné časy a svobodu království českého v římské říši...A dílo bylo téměř dokonáno, chyběl už jen nějaký komplexní rámec.
A jsme v roce 1212 u Zlaté buly sicilské, vydané novým hráčem na scéně. O římskou korunu se přihlásil sicilský král Friedrich II., a když byl podpořen papežem, měl Přemysl vystaráno. V očekávání pomoci vydal Friedrich slavnou listinu. Proč sicilská? Za prve byl králem Sicílie a za druhé říšskou pečeť ještě neměl po ruce. V té době mu bylo 18 let, a tak není zcela vyloučeno, že ji mladíkovi mazaný Přemysl podstrčil nenápadně u vína. Ať tak nebo tak, Přemysl svoje sliby dodržel a pomohl Friedrichovi k císařské koruně. Oba pak spolu udržovali trvalé přátelské vztahy. To je na tu dobu taky divný.
Bulla Aurea Siciliae slučovala a sjednocovala jednotlivé úmluvy do celku.V tom tkví její největší význam. Dokument měl všechna potřebná razítka a Přemysl se stal nejenom králem s nezpochybnitelnou dědičností, ale jako prémie se každý český král stal jedním ze sedmi kurfiřtů, kteří měli právo volit římského císaře. Tento nejvyšší úřad dědickým nárokům nepodléhal. Dále listina určuje, že český stát je včetně markrabství moravského suverénním územím a nepodléhá říšským lénům.
Jaroslav Kosina ve svých Světových dějinách (vydaných v roce 1938) pro nás trošku kostrbatě napsal...Friedrich II. Zlatou bulou potvrdil titul královský pro říši jeho na věčné časy, povinnosti k říši pozměnil tak, že podle libosti mohli panovníci čeští ke korunovačním jízdám císařů římsko-německým buď stavěti 300 jízdních oděnců, buď vykoupiti se z povinnosti této složením 300 hřiven stříbra, vzdával se investitury (uvedení do úřadu) biskupů českých, konečně pak ustanovil, že králové čeští nejsou povinni přisedávati říšským sněmům německých, leč konaly-li by se poblíž hranic českých.
Srozumitelnějšími slovy Jaroslav Čechura v knize Královská trilogie potvrzuje. Převratná byla skutečnost, že uvedení světští a duchovní vladaři písemně uznali svébytnost přemyslovského státu. Dědičná koruna se tak v podmínkách středověkého centralismu stala základním znakem politické suverenity.
Přemysl Otakar I. zemřel před Vánoci roku 1230 a jeho syn a následník Václav I. taky nebyl žádné ořezávátko. To už byla na obzoru doba a činy Přemysla Otakara II. a následně bitva na Moravském poli, kde poprvé dal o sobě významně vědět Habsburk.
TÉMATICKY PŘEDEŠLÝ ČLÁNEK SVATÝ VÁCLAV
