Po Ukrajině na kole s foťákem. Vodka, družba, rodina a svatba.

 Často se mě lidé ptají....proč Ukrajina? Proč po čtvrté? Protože je tam fajn, lidé nejsou uspěchaní, smějí se na sebe i na cizí, jsou pohostinní na vše mají mnoga čása a vsjó budět...Je bezva vypadnout z našeho prchajícího života. Ale pro upřesnění...Titulky bývají občas trošku zavádějící, aby čtenáře dovedly k celému textu. Je pravda, že na Ukrajinu jezdíme, ale převážně jen na Podkarpatskou Rus, kde si Čechy mnohde dobře pamatují a vzpomínají v dobrém. Je to rozlehlá země s 604 000 km čtverečními, po Rusku druhým největším státem Evropy. Má zhruba 47 milionů obyvatel, 27 správních celků a na Krymu autonomní republiku. Vešli bychom se na její rozlohu skoro 8x. Naše vzdálenosti a často i zvyklosti tam většinou neplatí.

Tentokrát nás vyrazilo devět, což lehce doložím lehkou svačinkou nedaleko Berehova.

Hranice jsme přejeli na přechodu Malé-Velké Slemence a v Čopu, jako vždy, obdivovali strop nádraží.

Na kole se nadá sedět celý den a vlak je ideální kombinací. Zkuste se u nás takto napáskovat do vlaku, aby se průvodčí a cestující jen pousmáli a dali do řeči.

V rámci dobrých mezistátních vztahů jsme přijeli navázat družbu. Dařilo se nám to báječně, kamkoliv jsme přijeli. Vodka je daleko efektivnější, něž studené protokoly státních návštěv. Naši základnou bylo město Berehovo. Do čela náměstí komunisté postavili tuto skvostnou stavbu. Patrně sekretariát strany. Nejdříve však museli zbourat synagogu, která přežila i válku. Vpravo vchod na tržnici.

Ta turistu a domácí nikdy nezklame. Například oddělení kytic,

káčat,

všeho možného,

případně i nemožného.

Nevím, jak se o naší návštěvě dozvěděli, ale zásobili se dobře.

Prolog na rozjezd vedl v okolí města, se zastávkou v restauraci U soudruha Lenina, kde nám kromě tanku půjčili vše.

Odložili jsme si v šatně,

zanechali nejmladšího člena týmu na stráži

a na počest vítězství objednali šašlik. Byl skvělý, ostatně jako vše, co jsme v rámci gastronomických slavností během celého pobytu dostali na stůl.

Z nehorázného rozmlsání jsme dostali chuť na pravý maďarský guláš, a protože naše základna ležela blízko hranic s Maďarskem, operativní plán to vyřešil. Od realizace nás dělila jen hraniční řeka Tisa,

a pak už jen roviny...roviny...a roviny. Naštěstí nikoliv v silničním provozu, ale po cyklostezce.

Stačilo však sjet z protipovodňového valu a hned bylo co k vidění, třeba domeček s doškovou střechou

nebo stříkačka,

kterou jsme v třicetistupňovém vedru okamžitě uvedli do provozuschopného stavu.

V týmu už vládla mírná nervozita, na cíl etapy ne a ne narazit, až tu najednou...stal se zázrak.

Na závěr maďarského putování nás Tisa zlákaka ke koupání. Cesta přes nekonečné zástupy koupajících byla strastiplná.

Mít plán je dobré, ale jen tak se toulat ještě lepší. Jinak bychom nikdy nedojeli do Baťova k tomuto skvostu. Název nemá nic společného s našim Baťou, je to jen shoda jmen s místním feudálem.

Nahlédnutí do útrob bylo prémií a

přijmutí u paní starostky třešničkou na dortu. Dozvěděli jsme se třeba...že lidem vrátili pole, ale protože nemají stroje na obdělávání...zůstala jich většina ladem. Tento smutný fakt nás provázel při každém otočení pedálu.

Další den byl na dopoledne naplánovaný déšť a celodenní výlet do Mukačeva. Bez kol a mašrutkou, což je malý autobus. Nemá žádný jízdní řád, mávnete kdekoliv a když zastaví, jedete kamkoliv. Klasické autobusy jezdí také, ale dopídit se jízdního řádu...jedět každého pól čása...přesná hodina však neexistovala. Na požádání vyběhnout a vyfotit zmoklé kolegy motorkáře, nebyl problém.

Náměstí v Mukačevu vévodí radnice,

socha Cyrila a Metoděje

a mimo centrum tato nádhera. Kopule se lesknou na dálku do všech stran. To je asi účel.

Na Centralnom rynku se z řadového turisty stává nechápající tvor, který zmateně kráčí sem a tam, až se nakonec ztratí. To prostě u nás nedáme. Například oddělení medu, tak schválně...spočítejte druhy.

Nebo vajec. Představte si...přijdete do libovolného řetězce a požádáte, aby Vám vejce z balení rozbili, protože se chcete podívat na žloutek. Na mukačevské tržnici běžná a samozřejmá operace, pokud někomu nestačí, že u příslušné pyramidy je ve skleničce vzorek k nahlédnutí. Dokonce i když jsem si kupoval kvašenou okurku, prodavačka automaticky nejdříve odkrojila konec, a pak kolečko k ochutnání.

Nebo oddělení melounů...jeden jako druhý... třetí jako čtvrtý...

Unaveni pěší turistikou, nám přišlo vhod volné místo v kavárně přímo na náměstí. Rozhled jsme měli famózně excelentní. Většina žen měla tak dlouhé nohy, že detailnější snímek by se do foťáku vešel jen na stojato. Navíc efekt ještě zdůrazní podpatky.

Pohybují se v nich s bravůrou běžnému člověku nechápající, protože cesty  tomu většinou nejsou přizpůsobeny a

některé z nich mají i dlouhé prsty.

Při operativním cyklotoulání neméně rádi zabloudíme do míst, která nejsou civilizací tolik dotčena a ruce žen takto upraveny. Tak se mohlo stát, že v jedné vísce jsme po několika sklenicích čisté pramenité vodky, byli pozváni do rodiny, kde padla nabídka....jen tak si z okna zastřílet na libovolný cíl. Když jsme se neubránili překvapení, odpověď zněla...Zděs Ukrajina, zděs móžna.

Sobota je patrně zaslíbena svatbám. Mnoho jsme jich potkali, některé fotili,

na jednu byli pozváni.

Lidé se baví stejně jako u nás, ale pokud mám soudit podle jediné, bývají noblesnější, veselejší, upřimnější ( to se muselo vidět) a záležitostí všech přibuzných a možná i celé vesnice.

Některé věci jsou jinak než u nás, třeba cesty a doprava. Můžete spatřit třeba takové monstrum,

starou dobrou Jawu, na které si řidič přijel dát pár vodek s kamarády a pokračoval dál,

děti jen tak se projíždějící po městě na skůtru,

přeplněný nákláďák sloužící zároveň i jako autobus

a skutečný autobus převážející děti do školy.

Naše rychlost byla úchvatná, hnali se za zážitky jako splašení a předjeli jsme i vozidlo renomované značky.

 Mihli se kolem kolegy s nákladem

i s nářadím.

Na excelentního čopra jsme však neměli.

Kůň je neodmyslitelnou součástí dopravy, i když na vedlejších silnicích neni provoz nijak bouřlivý.

Výcvik začíná už v útlém věku, stejně jako u nás platí...co se v mládí naučíš...

ostatně...to platí pro každého.

Kdo se potřebuje přemístit na větší vzdálenost, zvolí si podle potřeby vlak libovolného rozchodu kolejí.

Typickou budovou oblasti je domek, pergola z vína, okap na  silnici a lavička před plotem. Tam vysedávají většinou muži, zatím co ženy jsou v práci, na poli, v kuchyni...prostě nemají nic kloudnýho na práci.

Pokud dům stojí u frekventované cesty, jeho součástí je minimarket.

Některá obydlí byla naopak netypická a podle našeho vnímání spíše kýč...Hotel v podobě kostela s doškovou střechou...

Vyfotit libovolně a kdekoliv kostel nebo kostelík nebyl nikdy problém.

I když jsme často podlehli gastronomickým hodům, stejně tak nás zaujal oběd dělníků. Brambory upečené v ohni, pomaštěné špekem a spousta zeleniny. Na stolovou úpravu nebylo třeba hledět.

Cesta zpět byla trnitá a bylo nutné se nakonec prosekat třímetrovou kukuřicí.

Jen tak tak jsme nezůstali pohřbeni a zapomenuti při jejím konečném zpracování.