od jara do jara, a to na jeden zátah. Aby se to dalo vůbec stihnout, rozdělím tým na skupiny A, B, C. Různými trasami se nakonec sjedeme v bodu K. Odtud bude tým společně pokračovat do bodu V a při té příležitosti objede bod P.
VŠECHNY FOTKY JSOU SAMOZŘEJMĚ MOJE A KLIKACÍ
Jedna z bran do Moravského krasu, zámek Rájec-Jestřebí. Samostatná fotoreportář zde.
Hned za branou pracovní kolektivy rozdělíme. Skupina A vystoupá nahoru výživnou zkratkou před Karolín do Sloupu, což je výchozí bod do Sloupsko-šošovských jeskyní.
Vstup je ten větší otvor vpravo, kdyby někdo tápal.
Na některé členy ostatních výprav tu už čekal sběrný autobus, ale to se samozřejmě netýkalo nikoho z nás.
Horolezci a horolezkyně tu mají cvičné skály,
stejně tak horolezčata.
Skupina A si čekání na Béčko vytunila výjezdem do Šošůvky k pozůstatkům větrného mlýna. Nahoru by se ten autobus i hodil, pač cyklistická dřina za to skoro ani nestála.
Skupina B se vydala nejdříve rovně přes Blansko, kolem zámku
a kostela svaté Paraskivy. Byl postaven v roce 1641 v Nižním Selišti na Podkarpatské Rusi a odtamtud v roce 1936 převezen do Blanska.
Chvíli to vypadalo spíš na jižní Čechy, ale
u Skalního mlýna už vyčkával ekovláček přímo k jeskyním.
I když překážky byly cestou zákeřné,
Samozřejmě nikdo do vláčku nepřesednul.
Omrknout, co příroda v jeskyních tvarovala statisíciletí, nám trvalo hodku.
Pěší prohlídka končí na dně propasti Macocha a pokračuje do přístavu, protože
zpáteční cesta vede podzemím řekou Punkvou. Místy byla hloubka jako hrom. Jestli jsem dobře poslouchal, tak tato trasa není přírodní, ale byla prostřílena vynálezem Alfreda Nobela. Stačilo málo a byla použita trhavina Járy Cimrmana.
Po absolvování plavby se v těchto místech skupina A spojila se skupinou B a
pokračovala kolem jeskyně Balcarka, kde se zrovna sjížděli Nortoni.
Ještě malá zajížďka na horní můstek mrknout do Macochy zhora do hloubky 138 metrů a valíme dál.
Následný kopec do Vilémovic je natolik výživnej, že než jsme vyjeli nahoru,
byl podzim.
Další větrný mlýn nám mával z Ostrova u Macochy.
Skupina C měla ještě výživnější začátek. Po oddělení od skupiny B hned za Blanskem u soutoku Punkvy se Svitavou
to vzali nahoru regulérně proti vrstevnici až nad Blansko a
dále do dalšího krpálu až k zatopenému kaolínovému lomu pod Rudicí,
kde se přidali k ostatním koupajícím, aby smyli pot dobře vychlazenou vodou. Věřte nebo ne, po osvěžující koupeli na těle neulpí ani atom kaolinu.
Vrcholný bod této části etapy, byl větrný mlýn v Rudici, který je národní památkou.
Pak už jen kousíček po rovince kolem kostela a dal
jen z kopce na pohodu lesem,
případně pod lesem
až do Křtin, kde skupiny A a B už netrpělivě Céčko vyhlížely. Samostatná fotoreportáž Křtiny zde
...no netrpělivě.
Následoval sjezd už spojených týmů A B C kolem Staré Huti
do Adamova a
a dále podél Svitavy
případně Svitavou
do Bílovic. Odtud vede parádní cyklostezka až k soutoku Svitavy se Svratkou, ale my to vezmeme po druhém břehu
abychom v Obřanech neminuli zahradní železnici.
V Brně vede cyklostezka střídavě po obou březích Svitavy například kolem obrazárny
k Joštu Lucemburskému, kde byla přestávka, ale žádné zdržování, blog o Brnu je samostatná disciplína.
Brno je dobře ošéfováno cyklostezkama a pokud jsme doposud jeli podél Svitavy, tak zde už podél Svratky s mírným odskokem na veletržní výhled,
až do mezinárodního přístavu.
Rychlé nalodění a lodní motory zabraly.
I když foukalo, plavbu na hrad Veveří jsme si užili a
cestou omrkli traverzy, po kterých se budeme vracet zpět.
Měli jsme štěstí, žádné čekání, přístavní molo 24 B bylo volné, a tak
už zbývala jen cesta na hrad Veveří, což byl bod návratu.
Jako markrabě moravský tu působil i Otec vlasti.
Po jedné straně cesta na hrad vede. Novinkou je lávka
na druhý břeh, čímž se dá Prýgl objet a
navíc dobrodružnými traverzami
až zpět do přístavu.
Trasa to byla náročná a tak není divu, že všem patřičně vytrávilo,
protože cyklistika je těžká řehole.
Předešlá fotoreportáž U KOKOŘÍNA BEZ KATEŘINY
