K podzimu můžeme mít výhrady, ale nelze mu odepřít nejbarevnější roční období a je celkem jedno, jestli zajdete do městského parku nebo vyrazíte za panoramaty na hory. Tam hrozí nebezpečí nulové viditelnosti. Mlhy a podzim jsou kamarádi. Když ale svítí slunce, odměna je dvojnásobná.
Jaro je o květech,
léto o žízni,
zima o zimě a
podzim o barvách, které už zítra budou jiné.
Na to nejsou potřeba hned celé stromy.
Hned za humny, ve svitavském parku Jana Palacha, se podzim také vyřádil,
až z toho někteří zkameněli.
Méně odvážní motorkáři už odstavili stroj, deponovali Espézetku a přesedlali na kolo. Ostatní se ještě naposled vypravili do hor, aby prověřili, jak se dařilo barvám na horách.
Tak hurá vzhůru. Potencionální turisty však upozorňuji, že zvláště toulání po Orlických horách je nebezpečné.
Raději jsem přizval kolegu.
Domorodci proti vetřelcům často staví nárazníkové barikády.
Kdo se však bojí, nesmí do lesa ani do hor natož do neratovského kostela. V čelním okně lze zahlédnout prosklenou střechu,
nekecám.
Barvy chaloupek mají také svoji paletu, i když poněkud stabilnější.
Relaxační lavičky jsou nedílnou součástí společenského ruchu.
Ještě více je barevná příroda aneb...najdi kostelíček.
Po krátkém rozhovoru se znalcem místního terénu cesta vedla
kolem paseky, což neni pro foťák zrovna nic extra, ale výsledek alespoň voní.
Některé stavby jsou zdánlivě obyčejné, jako škola v Mladkově. Ale jen na první pohled.
Po přejezdu na Českomoravskou vrchovinu jsem myslel, že foťák zelenou švindluje. Podrobný průzkum však prokázal, že osvícený ozim zelenou nešvindluje.
Na chaloupkách už barev spíše ubývalo
zato zase přibývalo hrnečků.
zase nekecám.
Chaloupky dají kraji svůj ráz a rozhodně do kopců nepatří rovné střechy a je dobře, že toto pravidlo platí i při výstavbě nových sídel. I když popravdě...neni to úplně ono, ale také ne špatně.
no někdy...škoda psát.
V Bystrém u Poličky stojí radnice, kterou si mnozí pamatují z filmu Všichni dobří rodáci. Jeho režisér Vojtěch Jasný zde žije v penzionu.
Žďár nad Sázavou. Při výjezdu na Jihlavu střídají na podstavci dvě úžasná auta.
Samotný střed města však ničím neoslní, ale tím se nesmí pozorovatel nechat zmást. Stačí popojet o kousíček dál a objevíte skvosty. Třeba malý Karlův most s pozadím zámku,
přes který jezdí pod dohledem vyšší inštance trestuhodně auta.
Nebo poutní kostel svatého Jana Nepomuckého. Národní kulturní památka zapsaná na Seznamu světového dědictví UNESCO. Správně...Jan Blažej Santini-Aichl.
Když se vrátím k mostům...asi 40 km na jihovýchod v Černvíru, zdolává Svratku tato paráda.
K Českomoravské vrchovině patří všude přítomné jeřabiny, ať už jen tak
nebo u cesty,
zrovna tak jako pohádkový hrad Pernštejn. Do podhradí už zase nesvítilo.
K podzimu je známý i tím, že zalézá za nehty. To lze ale lehce napravit třeba u Svratky kousek za Jimramovem v penzionu Horácko.
A honem zpět kolem panoramat
a hradu Svojanov
do Brna. Tam podzim dorazil přede mnou. Což se na první pohled zdát nemuselo
na druhý už to bylo zřejmější
na třetí jasný.
Po čtvrtém nebyla jediná pochybnost.
kdo mohl, ten odletěl do teplých krajin
nebo alespoň do teplé botanické zahrady.
Mokré listí na silnici a jednostopé vozidlo k sobě nepasuje.
a tak jsem se na poslední vyjížďce vyválel v listí. Naštěstí bez následku na zdraví a jen s drobným kosmetickým šrámem na motorce, i tak je stále fešanda.
Letošní motorkaření je za mnou. Minimálně čtyři měsíce se tak budu věnovat dalšímu koníčku, nářadí už mám.
