O tom, jak jsem rozmlouval s bačou a nepřivedl ovce na salaš.

Občas poslechnu touhu narovnat si podlomené zdraví v termálních pramenech a vyrazím do tajné slovenské lokality. Když někde taková voda pramení, je třeba ji v zájmu turistů a hlavně peněz spoutat, přistavět tobogány a dát

tomu slovenský název Aquapark. Za každou cenu, aktuální situace v Podhajské je toho dokladem. To nemusím, a tak mi nezbylo, než se namočit jen v místních krčmách. Nebyl problém navázat tam zpřetrhaná přátelství a stačilo pár boroviček, abych došel k informacím, řadovým turistům běžně nedostupným.

Se slovy...Hybaj pod oný kopec...zabodnul místní štamgast a nový kamarád prst do otevřeného okna. A měl pravdu, pod lesem prýštila do malého jezírka perlivá a teplá voda, za kterou se o deset kilometrů níže platí v eurech. Bylo to úžasné hlavně k ránu, kdy padající mlha otvírala kraj, nikde ani živáčka, jen dobře naladěná ptačí hrdla.

Jednoho takového rána mi cestu k přírodnímu bazénu zkřížilo stádo ovcí, dva psi a bača. Seděl na louce a balil cigáro. Výslech se přímo nabízel. Zajímalo mě především, kdo velí přesunu skupiny. Dokouřil a pravil...Veď pozri... Zvednul se a začal stoupat do stráně. A ovce? Svému jménu ostudu neudělaly a bez mrknutí ovčího oka baču obklíčily a disciplinovaně kráčely s ním. Nevydal jediný povel, jediný zvuk, prostě se zvednul a šel. Probudily se ve mně velitelské buňky, a když byl ještě na dostřel, křičím: Pán bača, počkajtě, móžem si to zkúsiť? Veď choc...

Tak jsme šli. Na další zastávce, odměřené dvěma balenými, mě s úsměvem vyzval. Zvednul jsem sebe i kolo a začal pomalu stoupat. Ani s jednou ovcí to nehnulo, protože nejsou jen tak nějaké ovce a můj náskok se začal významně zvyšovat. Nezbylo vyčkat, až bača dokouří a určí ovčí tempo. Bylo jasné, že ten den jsou mi perlivá koupel, lázeňské procedury a strava na talíři definitivně zapovězeny.

Na salaš jsme došli v pořadí, 128 ovcí, bača, dva psi a upachtěný cyklista s kolem. Nikde žádná civilizační vymoženost, jen borovička. Bylo jí několik chodů. Bača byl totiž sečtělý člověk s přehledem a ocenil můj nevalný pokus rozprávať po slovensky. S přibývající borovičkou jsme si rozuměli čím dál tím víc až nakonec skoro jako otec a syn.

Jestli jsem doposud něco nemusel, tak brynzové halušky. Nic jiného se však nepodávalo, a tak se mi nabídnul i kuchařský postup. Byly úžasné a nic na tom nemění, že se zapíjely žinčicou. Vzhledem k tomu, že se smrákalo a s vědomím, že už neotočím pedálem, mi přišla vhod nabídka k ubytování, doplněná několika posledními borovičkami. Nic se tu ale ani vzdáleně nepodobalo lázeňské posteli. Nezbylo, než všechny následovat do ložnice a strávit celou noc zahrabaný ve slámě s ovcemi. Pravda, takové prostředí by ani koncentrovaný osvěžovač vzduchu neupravil, ale teplo bylo jako v kotelně. Dodnes nevím, jestli sálalo z borovičky z bači nebo z ovcí.

Každopádně jsem se vyspal dobře a po snídani přišla odměna v podobě sešupu do údolí. Ranní borovičky jsem ocenil, dodaly mi víc odvahy při sjezdu. Zastavení smykem před lázeňskou vrátnicí, byla dobrá machrovinka, kterou ocenili zvláště řadoví lázeňští hosté. Personál mě ale vystavil pohoršujících pohledům. Absenci zaregistrovali už večer podle nedotčeného talíře. K večeři byly brynzové halušky, patrně z pytlíku.

Předešlý fotografický blog ZÁMEK NOVÉ HRADY