Neodvolám...a hranice pro Jana Husa byla zapálena.

Dnes si připomínáme výročí jeho upálení aneb od umírněného zastánce myšlenek o nápravě církve, až na hranici pro zatvrzelého věžně svého přesvědčení a pravdy. Jeho obecný odkaz platí dodnes. Proč by organizace měly mít neomezenou moc, privilegia a neprávem nabyté majetky?

Původu prostého, však co se vzdělání týče, vystudoval Karlovu univerzitu jako bakalář, mistr umění svobodných, tak se tehdy říkalo učitelům, byl vysvěcen na kněze a stal se rektorem. Slušná kariéra. Začal kázat v kostele sv. Michala, aby záhy pokračoval v Betlémské kapli. Pojmula prý na 4000 lidí. Na tehdejší poměry sportovní hala, přesto měl stále narváno. (Už tehdy byla Praha stověžatá, jen kostelů měla na osmdesát). Zde uplatnil svoje řečnické schopnosti. Kázal česky a jeho slova se stala srozumitelná všem...Jestli biskup v smilstvu jest pilen tehdy bez hriechu chudý sedlák nebo žena chudá jest větší před pánem bohem. Hlavním tématem byl rozpor mezi biblí a rozmařilým životem církve. Ta měla svoje záležitosti opravdu v pořádném nepořádku a nejenom v podobě prodávání odpustků. Takto se vydělávalo na sebe, válku i do královské kasy.

Byl ovlivněn Viklefovými spisy o nápravě církve, ale nestal se hned jejich radikálním vykladačem. Potíž však byla, že církev tyto myšlenky nesmiřitelně odsoudila, jako svět rozvracející. Aby také ne, když slovy Jaroslava Kosiny ve Světových dějinách z roku 1928...Slovem i písmem káral zlořády v životě církevním, prudce vystupoval najmě proti prostopášnostem v mnoha kláštěřích a panovačným snahám stolice papežské. Kritizovat všemocné instituce se nikdy nevyplácelo.

Stal se mluvčím nového směru na ozdravění církve a byl jistě ovlivněn i popularitou. Tím se stával radikálnějším, až to roku 1412 "dotáhnul" k vyhlášení klatby na svoji osobu a musel opustit Prahu.

Následně se dobrovolně, ale především naivně, vydal kostnickému koncilu, kde chtěl nepravit celý tehdejší církevní svět. Natolik své pravdě věřil. Byl však odsouzen (nikoliv však ještě nutně upálen) ve chvíli, kdy překročil hranice města. Nálada byla jasně protihusovská a každý, kdo by se kacíře zastal, mohl mít potíže. Včetně lišky Ryšavé, císaře Zikmunda. Krátce po příchodu byl uvězněn a začal chápat, že nepůjde o jeho slyšení, ale výslech a odsouzení. O to více upnul svoji obhajobu k instanci nejvyšší. Ze svého pohledu zvolil jediné správné řešení, ale z procesního hlediska to nebyla nejlepší taktika. Odvolávat se přímo na Písmo svaté a Krista si vzít div ne za advokáta, byla silná káva. Odtud výrok profláknutého sukničkáře císaře Zikmunda...Jene, kdo nežije v hříchu? Napadena nebyla jenom církev, ohrožen se mohl cítit každý za sebemenší prohřešek.

Kostnický koncil byl sice svolán nebývale rychle, ale nikoliv z důvodů souzení Husa. Měl především vyřešit schisma neboli dvojpapežství. V té době sídlil papež pro některé v Římě, pro jiné v Avignonu. (Je zvláštní, jak církev prosazovala, že je nadstranická a přitom všechny odnože byly závislé na sponzorech, něco mi to připomíná). Před komisi byl povolán třikrát, a protože svůj život začal chápal jako ztracený, stal se zatvrzelejším, bez možnosti kompromisu. Církev ale neměla zájem o jeho život, daleko více by ji posloužilo odvolání. V tom směru Hus také dostal zajímavé nabídky, přesto však neodvolal. Sice by si zachránil život, ale návrat do Čech by už tak slavný zase nebyl, tak se vžil do role božího mučedníka. 6. července 1415 stanul na hranici a jeho popel byl nasypán do Dunaje. Dříve však než by ho podpálili, přijel k němu říšský maršálek Hoppe z Popenhajmu vybízeje ho, aby odvoláním čeho kázal ještě život bez úrazu zachoval. A on, pohlédnul k nebi vysokým hlasem odpověděl. Bůh mi jest svědek, že co se mi falešně připisuje a skrze falešné svědky přičítá, nikdy jsem nekázal. V té pak pravdě evangelia, kterému jsem psal, učil a kázal dnes vesele chci umříti..Jak zaznamenal očitý svědek Petr z Mladoňovic. Co v Čechách následovalo je známé. Stalo se přesně to, čeho se pragmatici v Kostnici obávali. Stal se českým mučedníkem a dal jméno následnému hnutí.

Mistr Jan Hus nebyl reformátorem veškerého společenského dění, spíše jen nesmiřitelný vykladač Písma svatého, ale církev nenapravil. Stal se však katalyzátorem a pohnul událostmi i dějinami.

I kdyby někomu byl úplně buřt, přesto se s ním každodenně setkává. Z češtiny odstranil spřežky. Od té doby má každá hláska svoji literu. Vlastně zůstala nám jedna...Ch.

PS: Opět jsem si dovolil jednu nepřesnost, kterou bdělý čtenář jistě odhalí.

Související články: Přemysl Otakar II.   Jiří z Poděbrad   Alois Eliáš 

Nesouvisející poslední fotoreportáže: Na kole do pravěku  Když hoří volá se hoří  Malý kocour