V těchto dnech si připomínáme především smutné výročí vypálení Lidic, ale není od věci připomenout i ostatní místa se stejným osudem, i když ve výčtu blogu nejsou všechna. Nevím, jak se z lidí stanou bestie ani proč nebyli všichni
viníci potrestáni, ale vím, že se na to nesmí zapomenout. Tak pojďte nezapomenout se mnou. Dne 10. června 1942 byly vypáleny Lidice. I když přímá spojitost obyvatel obce s atentátem na Heydricha není žádná. Již za války se staly Lidice symbolem nacistické hrůzovlády. Když naše orgány žádaly o vydání K.H.Franka, stačilo říct Lidice a všechny administrativní překážky rázem zmizely.
VŠECHNA MÍSTA JSEM OBJEL, VŠECHNY FOTKY JSOU MOJE.
Ústřední památník.
V podloubí jsou dvě fresky. Jedna znázorňuje lidické utrpení a druhá nové Lidice.
Muzeum in memoriam aneb vždy na paměť.
V květnu 1945 dorazili do těchto míst sovětští vojáci z minometného oddílu plukovníka Alexeje Pankova. Byli první, kteří umístili v Lidicích kamenný památník. Stojí zde dodnes.
Místo zavraždění lidických mužů.
Na místě školy stojí socha plačící ženy s dítětem.
Zde stál kostel svatého Martina. Před několika lety byla přidána deska Panny Marie Lidické, podle obrazu Zdislava J.K.Čecha. Má sice sevřené ruce, ale její náruč je prázdná...
Z Horákova statku zůstaly jen základy.
Nejemotivnější místo. Sousoší všech 82 lidických dětí zavražděných ve vyhlazovacím táboře Chelmno. Autorkou díla je Marie Uchytilová, která zemřela v předvečer sametové revoluce. Sousoší modelovala bez zakázky z vlastní potřeby.
Díky úsilí jejího manžela a dcery Sylvie se podařilo sehnat peníze na dokončení projektu, sestavit sousoší a umístit jej na lidickou pláň přesně tak, jak si Marie Uchytilová přála.
Detailem emoce sílí, mokré oči mají i ti nejtvrdší chlapi.
Celý pietní areál je udržován v rozměrech původních Lidic.
V obráceném pohledu je vidět vzadu hřbitov.
Nacisté chtěli Lidice vymazat z mapy, ale přišel pravý opak a staly se symbolem zrůdnosti systému a pietním místem. Města a obce v některých částech světa se na protest proti nacistickému zločinu přejmenovávaly na Lidice a nové Lidice žijí.
Tragický osud Lidic se začal odvíjet smrtí Heydricha a následným pátráním po těch, kteří atentát provedli, což se dlouho nedařilo. Na správnou stopu Němce přivedla až zrada Karla Čurdy. Dějištěm posledního odporu sedmi parašutistů byl pravoslavný chrám Cyrila a Metoděje v Praze.
Proti sedmi mužům Němci nasadili 800 vojáků. Pozůstatky boje jsou zachovány dodnes
a přidána byla pamětní deska.
Ležáky mají s Lidicemi společné všechno, vlastně skoro i datum, vždyť jejich osud se naplnil jen o čtrnáct dní později. 33 dospělých bylo zavražděno, jedenáct děti odesláno do plynových komor a dvě na převýchovu.
Osadu tvořily domy kole mlýna, který stál v těchto místech.
Snad hříčka krutého osudu a překladu. Rodina Antonína Čecha, číslo popisné 13 a slovní hříčka...Vyhlazení provedli muži pardubického policejního pluku „Böhmen“.
Aby nebyl zvláštnostem konec, tak památník navštívil Heydrichův vnuk. Průvodkyně v muzea se svěřila, že když se o návštěvě dozvěděla, měla smíšené pocity. Jméno svého děda však nepřijal a omluvil se. Ale i tak, jak mu asi bylo, když si v expozici muzea.
prohlížel řadu fotek zavražděných obyvatel, to člověk těžko může unést. Krásná žena, roztomilé dítě...
Něco o některých Češích. Muzeum uchovává tento pamflet české organizace a názvem Arijská pracovní fronta.
Kousek odcituji...Pro APF jest Protektorát Čechy a Morava nedílnou součásti Velkoněmecké říše. Pro svébytnost, zdraví a čistý život a silnou budoucnost českého národa...Zde se hodí odcitovat i slova Heydricha...Tento prostor bude jednou německý. Češi tu nemají co dělat. Autoři tohoto "díla" byli nejenom zrádci a kolaboranti, ale k tomu ještě neskonale hloupí.
Památník je koncipován tak, že na místě zbořených domů jsou základy, křiž s číslem popisným a jménem popravené rodiny, která tam žila.
Pietní prostor je rozdělen silnicí a potokem a
jednotlivé pomníky jsou rozesety po stráni
až k lesu.
Uprostřed stojí obelisk s prostým textem v několika jazycích.
Minout bez povšimnutí tento vzkaz by bylo ignorantsví nejhrubšího zrna.
Javoříčko aneb lidská bestie přivedena k dokonalosti. Obec byla vypálena a 38 mužů zavražděno nacistickým komandem SS dne 5.května 1945...
Na tomto místě
mají společný hrob.
Deska se slovy,
kterým každý normální člověk dobře rozumí.
Takových osudů historie nachází mnohem víc. Třeba Český Malín na Ukrajině, vypálený do základů měl skoro 400 obětí. Na připomenutí tohoto zrůdného skutku je u nás pojmenovaná obec Malín u Šumperka.
