Krátce a smutně. Lidice, Ležáky a Javoříčko.

Nevím jak se z lidí stanou bestie ani proč nebyli všichni viníci potrestáni, ale vím, že se na to nesmí zapomenout. Ve smutné fotoblogu se pokusím tato pietní místa přiblížit.

VŠECHNY OBRÁZKY JSOU KLIKACÍ

Na základě nařízení K.H. Franka byly Lidice vypáleny dne 10. června 1942. Akce však byla připravena den předem. Ústřední památník.

V podloubí jsou dvě fresky. Jedna znázorňuje lidické utrpení a druhá nové Lidice.

Muzeum in memoriam aneb vždy na paměť.

Lidice osvobodila Rudá armáda. Toto je její pomník a symbol.

Místo zavraždění 173 lidických mužů.

Na místě školy stojí socha plačící ženy s dítětem.

Zde stál kostel svatého Martina. Před několika lety byla přidána deska Panny Marie Lidické, podle obrazu Zdislava J.K.Čecha. Má sice sevřené ruce, ale její náruč je prázdná...

Základy Horákova statku.

Nejemotivnější místo. Sousoší všech 82 lidických dětí zavražděných ve vyhlazovacím táboře Chmelno. Autorkou díla je Marie Uchytilová ve spolupráci se svým manželem. Sousoší modelovala bez zakázky z vlastní potřeby.

S detailem emoce sílí.

K pomníku pokládají dospělí a děti stále a stále hračky. Dojetí se neubrání ani největší tvrďáci.

Celý pietní areál je udržován v rozměrech původních Lidic.

V obráceném pohledu je vidět vzadu hřbitov.

Nacisté chtěli Lidice vymazat z mapy, alepřišel pravý opak a staly se symbolem zrůdnosti systému a pietním místem. Města a obce v některých částech světa se na protest proti nacistickému zločinu přejmenovávaly na Lidice a nové Lidice žijí.

Kromě krvelačné msty neměly Lidice s atentátem nic společného. Na správnou stopu Němce přivedla až zrada Karla Čurdy. Dějištěm posledního odporu Jozefa Gabčíka, Jana Kubiše¨a dalších pěti parašutistů byl pravoslavný chrám Cyrila a Metoděje v Praze.

Proti sedmi mužům Němci nasadili 800 vojáků. Pozůstatky boje jsou zachovány dodnes.

 a přidána byla pamětní deska.

Ležáky mají s Lidicemi společné všechno, vlastně i datum. Vždyť jejich osud se naplnil jen o čtrnáct dní později. 33 dospělých bylo zavražděno, jedenáct děti odesláno do plynových komor a dvě na převýchovu.

Osadu tvořily domy kole mlýna, který stál v těchto místech.

Snad hříčka krutého osudu a překladu. Rodina Antonína Čecha, číslo popisné 13 a slovní hříčka...Vyhlazení provedli muži pardubického policejního pluku „Böhmen“.

Aby nebylo zvláštnostem konec, tak památník navštívil Heydrichův vnuk. Průvodkyně v muzea se svěřila, že když se o návštěvě dozvěděla, měla smíšené pocity. Jméno svého děda však nepřijal a omluvil se. Ale i tak, jak mu asi bylo, když si v expozici muzea

prohlížel řadu fotek zavražděných obyvatel, to člověk těžko může unést. Krásná žena, roztomilé dítě...

Něco o některých Češích. Muzeu uchovává tento pamflet české organizace a názvem Arijská pracovní fronta se sídlem v Chrudimi.

Kousek odcituji...Pro APF jest Protektorát Čechy a Morava nedílnou součásti Velkoněmecké říše. Pro svébytnost, zdraví a čistý život a silnou budoucnost českého národa...Zde se hodí odcitovat i slova Heydricha...Tento prostor bude jednou německý. Češi tu nemají co dělat. Autoři tohoto "díla" byli nejenom zrádci a kolaboranti, ale k tomu ještě hloupí a naivní.

Na rukávech nosili toto označení.

Památník je koncipován tak, že na místě zbořených domů jsou základy, křiž s číslem popisným a jménem popravené rodinu, která tam žila.

Pietní prostor je rozdělen silnicí a potokem a

jednotlivé pomníky jsou rozesety po stráni až k lesu.

Uprostřed stojí obelisk s prostým textem v několika jazycích.

Minout nelze ani tento vzkaz.

Javoříčko aneb lidská bestie přivedena k dokonalosti. Obec byla vypálena a 38 mužů zavražděno nacistickým komandem SS dne 5.května 1945...

Na tomto místě mají společný hrob.

Památník obětem 2. světové války

a deska se slovy,

kterým každý normální člověk dobře rozumí.

Nesrovnale veselejší RODODENDRONOVÝ FOTOBLOG