Korsika, Calvi, rodiště Kryštofa Columba.

Calvi leží na severu ostrova. Pro turisty je městem zaslíbeným, protože na relativně malý ploše nabízí mnoho turistických lákadel a židliček k posezení u kávy, pastisu a někdy i piva. Na to jsme brzo zvykli.  

Fotky označený vpravo dole Klik, se po odkliknutí otevřou v lepším rozlišení.

Mohlo by se zdát, že Korsika je rodiště slavných. V případě Napoleona neni pochyb. v Ajácciu má několik pomníků a jeden z nich monumentální, viz samostatná fotoreportáž zde.

Traduje se, že v Calvi se zase narodil objevitel Ameriky...který k jejím břehům nikdy nedoplul...Kryštof Columbus. Neni to ale jistý, stejný narok si dělají i Benátky. Patrně proto je ve srovnání s Napoleonem jeho pomník skromnější.

Ale hezky po pořádku. Vyrazili jsme hned ráno.

Při jízdě podél pobřeží nelze minout granitový útvary.

Na to by se dalo dívat furt, ze všech úhlů i vzdáleností,

ale řidič to vidí malinko jinak.

Tato scénka pocity nezkušených řidičů dokresluje. Pani řidička se rozklepala a rozhodla, že to nedá ani tam ani zpět. Stejný názor měla i její navigátorka. Nakročený motorkář to vyřešil operativně. Ne že by ji od volantu přímo vyhodil...vlastně vyhodil a manévr provedl sám.

Cesta do Porta  tím byla otevřela. Ale žádný zdržování, hezky dolu a zase nahoru.

A ještě výš. Místní pláž, chráněná zálivem, je považována za jednu z nejkrásnějších.

Calvi se nijak nevymyká z místních zvyklostí nebo spíš stavebních možností. Přístav a úprk nahoru.

tedy k pevnosti.

Cesta vedla podél přírodního útvaru, o kterým si nejsem jist, jestli ho pro lepší efekt nedotvořil člověk.

Kostel nahoře byl už zcela jistě lidským dílem.

Za tmy je celý areál nasvícený. Ve dne samozřejmě světla zhasnou, ale než místní elektrikář oběhne všechny lampy v uličkách, chvilku to trvá. Poslední lampu vypínal už za denního světla, jak si můžete povšimnout vpravo dole.

Některý prvky pevnostního areálu vykazují spíš běžnou občanskou zástavbu.

Do uliček musí turista nejdříve projít aklimatizační nebo spíš klimatizační zónou.

Pak už je to uličková pohoda.

Někdy však neni jistý, jestli nevedou spíš k někomu domů. Pak se turistika změní na nečekanou návštěvu.

Původní dlažba uličkám sluší určitě víc,

než ta současná.

Ani kombinace neni kdovíjaká.

Výhodou nažďuchaných obydlí je, že na domovní schůze se nemusí do kočárkárny a běžný problémy se dají vykřičet operativně kdykoliv. Dovedu si to živě představit na italský způsob u půlnoci.

Pokud se nešinec nestačí zbavit návyků z domoviny, může si zanakupovat, co peněženka ráčí.

Ale lepší je najít si dobrý místo,

objednat místní specialitu, o který do poslední chvíle nevíte co to bude a

doplnit tekutiny z místních zdrojů. I když osum éček je docela mazec.

Ale nejdůležitější je najít si dobrý výhled.

Ceny vůbec nejsou pro našince veselý zjištění a nejenom co se piva a sušených švestek týče. O jiném zpracování patrně nic netuší.

Město žije nejvíc v přístavu a

vyvolení jedinci v podpalubí.

Cesta zpět vedla opět kolem panoramat a hned po dojezdu...

už za šera...šup do moře.

Související fotoreportáže Trajekt a ještě víc  Sarténe, město vendety