Kde jezdí kouzelný parní vláček? No přece...

Osoblažský výběžek je turisty a možná i Bohem zapomenutý kraj, zakousnutý do Polska severovýchodně od Krnova. Ideální nejen pro cykloturisty, ale také milovníky vláčků, což jsou všechny děti včetně tatínků a dědečků a pár maminek.

VŠECHNY OBRÁZKY JSOU KLIKACÍ

Především je třeba říct, že aby cyklista vůbec někam dojel, musí se řídit některými pravidly. Základem je především zdravá strava plná zeleniny

a ovoce.

I když tím někdy předčasně vyčerpá finance, kreativní cyklista si vždy nějak poradí, aby aspoň kafe bylo.

Další důležitou vlastností je orientace v terénu. Jezdíme zásadně bez džípíesky. Neni uměni dojet tak kam chceme. Vybloudit se k cíli je daleko zábavnější. Ostatně k čemu je technika, když se v zapomenutým kraji silnice v létě neudržují ani nesekají,

a tak kdyby to nešlo aspoň na poloslepo,

v záloze máme vždy růžový tým.

Přehled o profilu trasy se snadno získá z dvojrozhledny nad Městem Albrechtice.

Na rozhledny nelezu, nejsem blázen, abych zatěžoval nohy šplháním po schodech, ale dvě rozhledny na jeden zátah, to by šlo.

Nedaleký zámek Linhartovy je na dohled. Stojí na břehu hraniční řeky Opavice a z polský strany se na něj dívá přes řeku Opawice.

Na první pohled bylo jasný, že se nehrneme do nějak zvlášť závratných kopců. Spíš se zdálo, že nás orientační smysl zavedl do jižních Čech.

Tak šup z rozhledny a podél hraniční říčky Hrozová na východ. Směrovky nás bezpečně udržely na správný straně.

První zastávka Pelhřimovy a kostel svatýho Jiří. V těchto místech stála původní vesnice, polsky Pielgrzymów. Chápu to tak, že původně byla česko-polská, teprve ideově uvědomělý zeměměřič ji rozdělil. No jo no, ale první vlaštovky mu už sedly alespoň na střechu,

i když vevnitř se ještě ani pořádně neví, kde kdo bude sedět.

Ani na přílehlý hřbitov zrovna nesvítí slunce lepších časů.

O turistky je tu však vzorně postaráno...pokud udrží rovnováhu.

Utěšenější pohled přinesl zámek Slezké Rudoltice, nazývaný slezké Versailles.

 Historii má slavnou i pohnutou. Za 2. světový války zde sídlila filiálka Goebbelsova ministerstva propagandy. Po válce se zase hodil jako sklad zdravotního materiálu.

Střed samotný Osoblahy nepůsobí řekněme...zrovna historicky, ale na vině je rok 1945 a ostravská operace, kdy byla prakticky srovnána se zemí.

Smutná vzpomínka na doby minulý tu stojí dodnes.

Ovšem neni to tak, že zde turista může jít tak leda na pivo. Stačí projet mezi činžáky a najednou je za branou židovskýho hřbitova.

Našinec se toho sice moc nedočte, ale zase...co tam může být napsáno.

Trvám na tom, že kraj je turisty zapomenutý, aleeee...má svoji velkou atrakci. Úzkorozchodnou trať Třemešná-Osoblaha, která začíná zde

a končí tady.

Mezi tím, je toho hoooodně zajímavýho. Když jede motorový vlak krajinou, notabene po úzkorozchodný trati, je to atrakce.

Ale pokud má ohnivý motor,

plnou nádrž,

dokonalý spalování,

a když ještě k tomu skvěle vypadá, už jenom to je úžásný pohled.

A když se k ní připojí výletní vagóny,

zvláště pak některý..,kde se outlocitně nedbá na vyhlášku o požívání alkoholických nápojů...

je sestaven ucelenej vlak, kterýmu ani pes neodolá.

Turistická atrakce je zaručena po všech stránkách. Kde se dnes může procházet mezi vagony v otevřeným prostoru

a zajít třeba...mě náhodou napadlo...pro pivo,

zvlášť když značka k tomu přímo vybízí.

Pravda, hned v prvním oblouku počet vyhlížejících prořídne a doluje saze z očí až na konečnou,

ale jinak je jízda jedna velká pohoda, ať už se jede do pravýho

či levýho oblouku.

Pro turisty všechno i zemědělci museli svoje brázdy přizpůsobit tělesu dráhy.

A nejen pohoda, ale i sranda. Průvodčí totiž k jízdě přizval šoumena ve žlutým,

který se během jízdy staral o zábavu i na střeše lokomotivy.

Pravda, někteří cestující byli nedisciplinovaní

a jiní se zase během jízdy rejpali v nose,

ale pohoda a zábava byla skvělá a daly se zapomenout nejenom starosti.

Jak říkám, zapomenutý kraj, ale od jeho návštěvy by nemělo zvídavýho turistu nic odradit.

předešlý fotoreportáže  KRNOV A OKOLÍ   VÍTKOVICKÉ ŽELEZÁRNY