Jsme spokojení, protože máme na co nadávat.

Vodu už nemůžu ani vidět a ve sklepě jsem z rohu vydoloval poslední brambory. Hlad a postupující žízeň mě zahnaly do řetězce nakoupit základní potraviny. Přibalit tahák, brýle, kompas a kolečko je nejdůležitější úkon. Jinak bych se vydal na průkopnickou misi.

Stejně postižený kamarád v oddělení piva rozvinul debatu o zhovadilosti prodávat pivo v pet lahvích. Celý otrávený hodil do košíku dva plastové Bráníky a odjel neznámo kam. Asi do oddělení ryb pro zavináče.

U pečiva se právě schylovalo ke rvačce. Aby taky ne, po osmé se zlevňuje. Dobře vyhlížející pán v modré košili, se přehraboval v celozrnném pečivu s takovou praxí, že by mu to mohl závidět i pravidelný návštěvník hrabáku. Zjevně se tím bavil, což neunesla jedna manželská dvojice. Právě patrně zahajovala redukční dietu. Byla by to dobrá volba.

To v oddělení kotlet byla rvačka už v plném proudu. A vůbec se nedivím. Kdyby někdo těsně přede mnou ukázal na vyhlídnutý kousek, také bych kus flákoty bránil nahlas a vlastním tělem. Naštěstí řezné a sečné nástroje prodavačka včas odklidila z dosahu konfliktu.

Drogérií většinou jen proběhnu cestou k jogurtům. Tentokrát však velela hygiena vyhledat ten nejšetrnější...a nejenom k životnímu prostředí. Trošku jsem se zdržel, protože mi bylo žinantní, požádat o radu lelkující prodavačku. Mohla by to pochopit tak, že nezvládám základní úkony. Ale vždy se v tomto ženském oddělení pietně zastavím v oddělení zubních kartáčků. Chrup mám sice prachmizerný, ale koho by nepotěšil pohled na přístroje, které vymetou každou díru, zacelí kazy a nahradí stoličky.

U jogurtů to je vždy rychlé. Orientuji se podle obrázků. Vyloučím jahody a meruňky a vrhnu se na jablko se skořicí. Zde jsem konflikt ještě nezaznamenal. Naopak tu občas zavládne veselí...Když mi vyhlídnutý kelímek upadne na zem.

U zeleniny a ovoce jsem doma. Jako zahradník se orientuji rychle a neomylně...za podmínky, že nezapomenu doma brýle. Vybraný druh sice poznám, horší je to u váhy, kdy mi jednotlivé obrázky splývají v jeden. Vážit pomeranče pod obrázkem petržele mi pak nečiní problém.

Na závěr přijde moje nejoblíbenější činnost. Ve frontě k pokladně se člověk o politice dozví víc než na blogu idnes. Zrovna tam dvě postarší dámy, maskované zhruba kilogramem make upu, nadávaly na Nečase. Ten to teda schytal. Nejlépe z rozhovoru kupodivu vyšel Putin. Na závěr vše shrnuly do věty...to by se za komunistů nemohlo stát. Po tomto rezultátu jsem pohlédl na svůj nákup a připomněl si známou pravdu. Lepší s Parkinsonem rozcvrndat, než s Alzheimerem zapomenout vypít. U nich se Alzheimer rozvinul do posledního stádia, i když...nakonec...měly pravdu. Při zběžném pohledu byl jejich nákup zhruba za Smetanu. My starší si pamatujeme, že to je tisícovka.

Veškerá sranda však končí, když vkládám do terminálu platební kartu a začnu po kapsách lovit skla. PIN si sice pamatuji, ale držím čísla v hlubokém utajení a netroufnu si požádat o pomoc souseda. Naštěstí jsem tento úkon dovedl k dokonalosti a zvládám to po zpaměti. Někdy i napoprvé.

Těším se, až mi zase dojdou potraviny a vydám se vstříc dobrodružství do řetězce. Zvláště v pátek, alespoň se dozvím, jak jsme na tom špatně.