Jak jsem jel z Moravy navštívit na západ do středojižních Čech známého fotografa.

Každá výprava by měla mít svoji trasu a cíl. Tuto základní turistickou poučku rád porušuju. Neni nad to si pořádně zabloudit a dojet tam, kam jsem původně nechtěl, abych viděl co bych jinak neviděl. Tentokrát byl však cíl daný.

Kliknutím na obrázek, označený dole v rohu písmenem K, se otevře v lepším rozlišení.

Byl slunečný zimní den, teplota příjemných -5 stupňů,

což mě přivedlo na skvělý nápad. Navštívím Karla B. Hned jsem to zaznamenal do kalendáře a jakmile se v srpnu trošku vyčasilo, plán se stal skutečností.

Dlouhá cesta však vyžaduje krátké přestávky. První byla v Humpolci, kde vděční spoluobčané skoro vytesali vzkaz pro nejslavnější naplaveninu.

K ucelenému pohledu na město je samozřejmě třeba dodat podstatnou informaci.

Druhou zastávkou byl Pelhřimov, město rekordů a kuriozit.

Mohou být různé, například čepice s 371 bambulemi.

Aby cesta byla zábavnější, zabloudil jsem na jih do Veselí nad Lužnicí. Noblesní kostel Povýšení svatého Kříže sám vypnul motor.

Zamotat se na trasu Soběslav- Bechyně bylo famózní. Pravé jihočeské kouzlo venkova.

Žádný turistický běsnění, sem tak projelo auto nebo parta upachtěných cyklistů.

I autobusový zastávky maj vymazlený.

Takto bych mohl pokračovat dál. V chaloupkový fotoreportáži taky budu.

Hluboká naopak v plánu nebyla vůbec, ale stinnou stránkou bloudění po zapadlých krajích je, že benzínky zmizí, a tak pokud všichni mířili obdivovat, hledal jsem v turistickém ráji napájecí stanici. Zákon schválnosti praví, že po naplnění nádrže pak stojí na každém rohu.

Avízo, že se blížím do jižních Čech bylo čím dál tím jasnější.

Naštěstí jsem se mohl zorientovat podle nenápadnýho orientačního bodu

a otočit zpět. V Sezimově Ústí mám kamaráda Zbyňka M, odborníka na pivo. Nebylo co řešit, pouze ubytování a skočit na pivo. Vila Eduarda Beneše se přímo nabízela. Jen přípravy na oslavu narozenin jakéhosi potentáta, prý samotného Sobotky, mi zabránily složit zde hlavu. Vniknout do střeženého objektu pro dokumentaci mi však nezabránilo ani bezpečnostní opatření. Byl to fofr. Ani vyhodit mě nestihli.

Kousek dál, nedaleko Tábora, stojí torzo Kozího Hrádku. V dnešní době by mistr Jan Hus musel mít při kázání mikrofon, hned vedle totiž hučí dálnice.

Dalšímu dni opět vévodilo slunečné počasí. Žáby se buď usmívaly na krásný den nebo vysmívaly mému oblečení,

ale je pravda, že u lesního rybníka bylo líp než na asfaltu.

Jenže to bych toho zase moc neviděl.

Další postupná zastávka, zámek v Březnici.

Lze mu vytknout jediný, nedostatek parkovacích míst.

Protože Karel B.bydlí za velkými řekami, bylo nutný u Zvíkovského Podhradí  přejet po mostě Vltavu

a vzápětí Otavu. Měla poněkud jinou barvu a strmější břehy. Podstav vody byl zřetelný. Čert ví, kde jsem přejel Lužnice.

Zvláštností bylo, že holandští turisté na elektrokolech mosty přejeli bez mrknutí oka, natož otočení hlavy. Buď velký vedro nebo plnili tunokilometry.

Možná se nestavili ani ve vymalovaných Prachaticích.

To už se blížilo místo srazu. Původní záměr protokolu byl Nepomuk, ale kdo by tam šplhal a pak, zrovna byl zámek zavřenej.

Možná škoda, mohli jsme z výšin pozorovat dění na velbloudí farmě. Místní chovatel nedbal na Klausovo prohlášení a operativně zareagovat na globální oteplování.

Možná už za pár let nebude pro krávy dostatek potravy.

Dát spicha s Karlem B. u koně na Václaváku je zcela mimotématický. Naopak zřícenina nedostavěného kláštera svatého Ondřeje v Kuklově se přímo nabízela. Hned jsem si vzpomněl na Naratov

Je už trochu šmrncnutej dnešní civilizací.

A právě zde jsme se tématicky sjeli. Vše bylo už připraveno včetně dohody,

že Karel Boháček přijede o chvíli dřív a otevře dveře auta, abych nepřejel do zákazu. Však jsem za tento nešvar už pár pokut zaplatil.

Bohužel času nebylo mnoho. Stačili jsme jen narychlo zhltnout marinovaný kolínko a

dát kávičku. Hlavní cíl však byl splněn.

Cestou zpět ke Svitavě bylo nutný opět suchou pneumatikou překročit vodní toky. Vltavu na Podolském mostě,

a Lužnici po řetězovém mostě u obce Stádlec. Kam se cestou vypařila Otava vůbec netuším.

Ale před tím bylo záhodný prozkoumat stav mostu a prostudovat dostupný informace. Ve všech ukazatelích jsem prošel, ale hukot prken byl strašidelný.

Ne každý zastavení je zábavný. Zámek v obci s příznačným názvem Hroby, je klasickou ukázkou, jak o svěřený majetek pečuje armáda.

Následný pohled v Černovicích oko usušil.

Náměstí v Blatné dominuje zajímavý morový sloup, jakoby uříznutý.

a hned nedaleko...relaxační zóna.

Směr do garáže opět nevedl po frekventovaných silnicích. Správnost potvrdila zajížďka do Kamenice nad Lípou,

navíc s informací...že už konečně rostou.

Pak už to byl fofr. Překročit hranice a

trochu se osvěžit na Svitavě.

Další fotoreportáže Američané v Čechách  O pivu a guláši  Motorky a  lokomotivy