Moji milí...My, Jiří z Poděbrad a Kunštátu, 23.dubna 1420 zrozený, král dvojího lidu, po smrti krále Holce, pravnuka slavného císaře Karla blahé paměti, českými stavy na trůn roku Páně 1458 povznesen, k Vašemu konání z království nebeského pohlížím. Jako správce zemí českých, po neslavné vládě lišky zrzavé, císaře Zikmunda, do pořádku a ladu české záležitosti jsem dal. Teď dokonali jste činy svými, v čem majestát krále ve světě započal.
Všelijaké zvláštnosti příbytky Vaše zdobí. Slova vyměníte, aniž by muž muži do očí hleděl, kresbami pohybujete a stáje plné podivných stvoření máte. Úřad krále českého slavné poselství však po cestách rozblácených jen na koních musel vyslati, v čele se švagrem Lvem z Rožmitálu, co lán světa prošlo.
Po dobu dvou let, s pečetí krále českého navštívili mnohé velmože, knížata i krále na cestě Evropou, jediného Boha vyznávajícího. Přes německá území ke králi francouzskému, přes velkou vodu do Anglie, pak k vládcům Navarry, Kastílie, Portugalska a Katalánska. Při zpáteční cestě své k dóžeti benátskému, aby poselství králi římskému Friedrichu III. nakonec předali. Však svatý otec Pius II. od nás hlavu odvracel, protože Čechové a Moravané kališníci jsme byli. Ale také věrní katolíci a synové církve, jen po dvojím způsobu tělo boží a krev přijímající. Ustanovení evropského křesťanského spolku, co obranu před Turkem a spory jednáním by řešil, v čele s králem francouzským, však k očím nepozvedl. Hrozbu svoji ale vyslal, kdo takovému spolku by svůj hlas přidal, exkomunikován z církve bude. Takové těžkosti Vašemu konání nepřidal ani král Klaus I.
Teď sdílíte osud společný, při řešení sporu svých se společnými groši a hledíte vpřed, jak naše zraky hleděly s vírou v Boha a dění pozemské. Poddaní moudrosti vládců požehnají a s pravdou a láskou na sebe obracet se budou. Všelijací lapkové, lháři a věci kazící, napraveni moudrostí a spravedlností soudců budou, bez rozdílu obsahu měšce a majetků svých. Ráj pozemský zavládne a bližní si budou rovni před Bohem, ve víře, spravedlnosti i postavení svém. Tak ať zachováno jest.
Však takto mohlo býti už za doby koruny krále Jiříka z Poděbrad, ale všechno jsem zmařil. Léta Páně roku 1469 byla zima plná sněhu a toho času král uherský a zeť můj bývalý Matyáš, ku Praze vojska svoje vedl, aby slavný trůn český zbraní vydobyl. Když vojska jeho před Čáslavi objevila se, pevná pětinásobná vozová hradba, co bratr Žižka nás naučil, cestu jeho přehradila. Zoufal si král a družinu svoji vojenskou na ústup obrátil. Správně odhadl jsem úmysl jeho a jezdectvo naše, chrabrostí oplývající, po valech řeky Doubravky k pronásledování vyslal jsem. Zbraně palné na saně uložili jsme a vojáky pěší v patách jim vyslali. Jsa v situaci k obraně i útěku nemožné, u obce Vilémov sednul Matyáš ve stanu se znaky královskými. Slibů nešetřil a podpis svůj a pečetě pod listiny všechny přidal. Vítězství zbraní českých a obrana odkazu mistra Husa, bez krve prolité završena tak mohla býti.
Uvěřil jsem proradným cizákům, však za zády pikle proti království českému nepřestali kouti. Moje snaha míru a dohody dobrati se bez pozvednutí zbraní, vniveč tak vyšla a proti mně se obrátila, když nenechal jsem pocítit ostří zbraní českých žoldnéřům krále Matyáše. Už roku následujícího korunován byl Matyáš v městě Olomouci na krále českého a čeští katoličtí páni, pro slávu svou, majetky i úřady očekávající, zradu dokonali a hlasy k tomu přidali.
Neopakujte chyb našich, chraňte se nepřátel v řadách svých, věřte zkušenostem předků a cizákům sluchu nedopřejte bez víry, že jejich počínání je Bohu a všem milé, věcem správy země prospěšné a ku prospěchu života poddaných.
Pomník na náměstí v Poděbradech.
Zámek Kunštát na Moravě.
