Setkání bylo náročné, pač jsme furt někam klesali a stoupali a mezi tím chodili, jedli, pili a vykládali. Aby to člověk zvládnul, musí mít na to povahu a předpoklady, což se ovšem o blogérů Idnesu předpokládá.
VŠECHNY FOTKY JSOU SAMOZŘEJMĚ MOJE A KLIKACÍ
Do poslední chvíle nebylo jisté, kolik se nás sejde, a tak byl mazaně sraz na dostatečně rozlehlém náměstí Republiky a
také proto, že mnozí mohli mít po cestě žízeň, tak abychom se netlačili u napajedel.
Cestou na místo srazu mě zaskočil tento nápis, ale nebral jsem to nějak osobně
a hned naproti kontroval kuřetem přímo z pece.
Když už byli všichni po obědě U Mansfelda vysmátí,
začalo páskování u vchodu do podzemí, kam nás uvrhnul oficiální program.
Prvním bodem byly přilby.
V podzemí mě zaujaly dva exponáty. Kamenné potrubí a
otvírák. Prý se ale jednalo o část přezky. Pořekadlo, ranní ptáče bez lahváče, vůbec nikam nedoskáče, vzniklo patrně později.
Po výstupu nám ženská sekce, až na výjimky, odevzdala svoje
poukázky na pivo, což byl bonus za podzemí a odešla do cukrárny. Některé údajně
do Františkánského kláštera, pač jsme je pak už neviděli.
Na mužskou sekci pak zbyl pozoruhodný počet piv na jednotlivce.
Poté následovalo osobní volno. Někteří o programu diskutovali, jiní vyčkávali a
další měli jasno. Bez dozoru si každý svoji cestu našel.
Plzeň, parky a zeleň k sobě ladí. V Kopeckého sadech stojí socha Bedřicha Smetany, který tu na gymnáziu prožíval studentská léta, a také tu složil třeba Lousinu polku.
Kousek nahoru už ve Smetanových sadech stojí na piedestalu další Smetana, místní písmák Josef František.
V jedné z fontán halí voda sochu nahé matky s dítětem.
O kousek výš stojí pozoruhodná meteorologická stanice se všemi možnými údaji nejen počasí.
Ještě o kousek výš stojí kůň. Tady jsme si focení vyčekali. Furt se na něm někdo zvěčňoval.
Zase o kousek výš stojí divadlo J.K.Tyla a
o kousek níž z tohoto pohledu. Ten vysoký železný rám je pomník generála G. S. Pattona. Z tohoto místa
stačí k majestátní synagoze jen otočit hlavu, do které jsme
nahlídli jen u vchodu, pač nám začaly docházet peníze na jídlo a dokonce i na pivo.
Tomuto romantickému zákoutí pod náměstím Republiky se kdysi říkávalo plzeňské Benátky nebo náplavka. Přilehlé restauraci dal název termín, který se používá dnes. Strouha.
Z klidové zóny šlo plynule přejít do zóny akční. V Plzni se zrovna konal festival stepu.
Když se řekne Masné krámy, každý si vybaví České Budějovice, jsou ale i v Plzni. Zde slouží jako galerie.
Klidných zón je v Plzni dostatek.
Artefakt kusu pravěkého uhlí. Přeslička tu tématicky, patrně zkamení pro příští generace.
Zmrzlinový stánek může mít svoje kouzlo, eleganci a vanilkovou.
a co třeba nahlédnout do noblesní Měšťanské besedy.
Navečer následoval přesun na penzion. Že prý když fotím, nejsem na žádné fotce, tak jsem si vyfotil aspoň prst. Následoval opět sestup do podzemí, tentokrát restaurace U gigantu, kde proběhla večeře a družný rozhovor.
Druhý den pokračoval program pro změnu výstupem. Vyhlídkový ochoz neni ze země skoro ani vidět, je 61,2 metrů vysoko. Kostelní věž katedrály sv. Bartoloměje je vysoká 102,26 m a jde o nejvyšší v Čechách.
Po 299 schodech přišlo osvobození a odměna.
Povšimněte si dole za deštníky té budovy
Kdo by to řekl, že WC a tramvajová zastávka mohou být technickou památkou.
Tak ještě pár vymalovaných pohledů, třeba na radnici
i jinam.
Že bych na něco zapomněl? Já hlava děravá, no jasně, vždyť se tu jejich autor narodil a po
Hurvajzovi je pojmenovaný
i motorák. A víte proč? Protože je taky skoro celej dřevěnej.
Tak bágly na záda, kufry na kolečka a
a hurá na nádraží, do vlaku a domů Vávro.
MRKNĚTE NA FOTOREPORTÁŽ VODOPÁDY V JESENÍKÁCH
