Občasné články tu občas obhajují dobu předlistopadovou. Autoři často tvrdí, že za komunistů bylo lépe a na pomoc si berou různé tabulky a grafy, které o reálném životě nic nevypovídají. V následných diskuzích se pak často argumentuje dostupností spotřebního zboží. Někteří soudruzi jsou velice pokrokoví soudruzi, stejně jako jejich ideologie. Jak napsal jeden z nich. Lidé žili bez vložek a toaletního papíru tisíciletí a přežili. Jak vidno, kvalita života se dá změřit i hajzlpapírem.
Nepotřebuji statistiku a nebudu se přít o tabulkové počty tun popílku, smogu, všech možných oxidů a svinstva, co na nás napadalo. Stav to nijak nemění. Předložím pouze to, co jsem zažil a s čím se potkal...ostatně jako asi všichni pamětníci, včetně soudruhů.
Svého času nás v Leningradě hned v první den zájezdu nahnali do sálu. Přednášející se vášnivě chlubil, kolik Sovětský Svaz zreguloval řek, vyrubal milionů tun uhlí, vytavil železa a vyrobil megawat elektřiny. Kam se v kopání hrabali líní Američané. Přihlásil se odvážný posluchač s otázkou...A kolik značek a jaké množství ledniček jste vyrobili? Přednášející vyhrknul...Minsk...a pak se zarazil, což účastník zájezdu využil k doplnění otázky...a pokračujte v dalším spotřebním zboží...Jak rychle nás do sálu nahnali, ještě rychleji vyhnali, a tak jsme vyrazili zkoumat zemi, kde dnes znamenalo zítra, do terénu bez statistik. Pochopitelně jen tam, kam nás pustili. I snílkům se otevřely oči. Všude samý Lenin, nikde žádné zboží. Jaký byl osud odvážlivce nám nebylo známo.
V jedné veřejné místnosti jsem chodíval kolem velkoplošných obrazů továren, zahalených do kouře z komínů. Z celkové šedi vystupovaly pouze radostné tváře dělníků, spěchajících tavit asi železo. S tímto socialistickým realismem jsem se často setkával v praxi v okolí libovolné elektrárny. Ani ve dne to nešlo bez rožnutých světel. O důsledcích kyselých dešťů dodnes vypraví naše hory.
Čest bránit mírový socialismus proti západním hrdlořezům mi připadla v Mostě. Pokud jsme zrovna nemuseli být bdělí, naše cesta vedla do hospody nebo kolem Chemických závodů Juraje Dimitrova do Litvínova na hokej. Propásnout první třetinu nebylo těžké. Když se chemičce nedařilo, tramvaji vystavilo stop červené světlo. To byla hranice, kdyby se cestující už patrně otrávili.
Mým městem protéká řeka Svitava. Občas byla červená, někdy modrá, tu zase zelená. Záleželo na tom, jakou barvou právě barvil n.p.Vigona látky. Podobných příkladů by našel každý pamětník, zvlášť v průmyslových oblastech. Zdaleka ne všechna témata jsou tímto výčtem vyčerpána.
Životní prostředí chápeme především ve vztahu k lidské společnosti, jako soubor všech činitelů se kterými přijde do styku a podmínek, kterými je obklopen. Přímo či nepřímo na nás působí a má vliv na kvalitu života.
Jestli kapitalisté vykořisťovali dělníky, pak komunisté si to rozdali zase s přírodou. "Schopnost" vypořádat se s následky těžkého průmyslu dobře ilustruje výstavba stále vyšších komínů, aby se zátěž rozptýlila...ještě na větší plochu. A chtěli jít ještě dál. Poroučet větru a dešti.
