Žena s velkým zadkem, velkýma prsama a velkým Ž

O tom, jak se nám chlapi pletou do řemesla. A jde jim to. Proto je tu něco špatně.

Nedávno se mi dostal do rukou jeden časopis pro ženy.  V rubrice o mužích bylo na dvoustraně vyfoceno několik hezounů z přehlídkových mol z celého světa. Krasavci z horké Brazílie, mrazivé Skandinávie, Evropy i Ameriky, kluci černí, bledí, modroocí i černovlasí, no radost pohledět. V perexu článku stálo, že modeling není zrovna mužným zaměstnáním, ale že přesto nás kluci z mola zajímají. To jo. Zajímají. Chodí rovně, věří si, mají pevný pohled. To jsou zbraně, kterými nás, slabší pohlaví, může rozleptat skoro každej chlapík z ulice. A že modeling není mužný zaměstnání? To je taky pravda. Není. Chlap musí být užitečnej, jinak je veškerá mužnost dost diskutabilní. Těžko totiž říct, jak moc je užitečná mužnost a síla, která jen tak, nevyužitá, blandá po prknech potažených bezbarvým kobercem.

Ale co mě nejvíc šokovalo, na prohlížené dvoustraně, a co mě teda přimělo napsat tento článek, je poslední fotka, na které se prochází blondýna s růžovými šmouhami na obličeji, s průsvitným tričkem s nápisem Oh, Bože, hřešil(a) jsem, v dlouhé květované sukni a nožkami na růžových platformách. Pod krasavicí je potom v časopise napsáno: Andrej Pelic (20).

Cože? To jako kluci budou předvádět dámskou módu i na úrovni světových přehlídek? Já jsem myslela, že to je pouze doménou našich vysokoškolských akcí na kolejích, když se kluci rozhodou jít za prostitutky na maškarní party! A to mají ještě tolik normálního vkusu, že si alespoň vycpou prsa ponožkami.

Ten kluk, Pelic, je prý unikátní unisex model a nedávno se dokonce nechtěně propracoval mezi nejkrásnější ženy světa.

Babička by možná lomila rukama.

No, na druhou stranu, ať si kluci po přehlídkových molech klidně nosí ženské šaty! V těch kruzích je totiž postava dvacetileté holky totožná s postavou dvacetiletýho kluka. Asi jsem nudná, jako noviny z minulého týdne, ale opravdu jsem věřila, že tělíčka chlapečků a holčiček se začínají odlišovat už s prvními znaky dospívání, tedy někdy v šesté třídě na základce.

Se snahou po štíhlosti (a unylosti) jsme to dopracovali do zajímavého stádia. Kluci a holky vypadají stejně. I ve dvaceti. Nedávno jsem v tramvaji narazila na slečnu s docela pěknými vlasy. Stála ke mě otočená zády. Ty vlasy byste jí záviděli. A samozřejmě to byl kluk. Škaredej kluk s pěknýma vlasama.

Kluci si místo cvičení a pořádné práce, aby měli sílu a pěkné svaly, raději zajdou do kina, nebo ke kadeřníkovi, místo toho, aby se rýpali ve fechtlech a hecovali se ve sjezdech na kole, raději si šlechtí nehty a obočí. Výhodou je, že se naučili ladit oblečení do barev. Neunesou však ani nákup, natož nevěstu přes práh domu. Holky nemají prsa ani zadek, jsou tak štíhlé, že nedostanou menstruaci, není s nimi sranda, protože přes rachotící kyčle neslyšíte jejich vtipy, nezasportujete si s nimi a o vaření slyšely naposledy v černobílých filmech (protože jídlo je přece to poslední, co je zajímá.)

To, jak se smazává rozdíl mezi mužem a ženou začíná být trochu děsivé. Není divu, že jsme všichni tak děsně zmatení, jaká je vlastně ve společnosti role mužů a jaká je role žen.

Ještěže máme ty černobílé filmy. Až bude nejhůř, budeme to možná moci ještě obkoukat.