Sport a zábava se staly obrovským byznysem, kolosem, ve kterém se točí velké peníze. Neúměrně velké peníze nato, k čemu tahle část lidských aktivit slouží a jak vlastně vznikla.
...zasportujeme si
V dávných dobách bylo náplní většiny času člověka práce a snaha přežít. Lidé těžce pracovali, den za dnem bylo nejdůležitější starostí, aby bylo za co se najíst, a za co případně nakoupit další nejdůležitější potřeby nutné pro život. Rodiče velmi pečlivě rozhodovali za svoje děti, co budou v životě dělat a s kým uzavřou sňatek. Špatná volba, ať jednoho či druhého, mohla mít katastrofální ekonomické následky. Jen málokdo si mohl dovolit mnoho zábavy. Tedy aktivit, které pomáhaly zabít čas, nevyužitý k práci. Čas, který byl tak nějak navíc. Bylo by zajímavé projít si dějiny tohoto využívání volného času.
Dnes za zábavu a povyražení platíme víc, než za jídlo, víc než za cokoliv, co nám umožňuje skutečně přežít. Protože zemřít společensky, je snad horší, než zemřít fyzicky.
A dnes? Člověk má skoro do třiceti let čas, rozmyslet se, co chce v životě dělat, skutečně základní podmínky k faktickému přežití jsou v našem společenském systému téměř automatické a velmi dosažitelné. A pokud mluvíme o podmínkách nám blízkých, poznala fyzické ohrožení jen zlomová část obyvatelstva.
Vím, řeknete, že přijde doba, kdy všechna sranda končí. Ale ve skutečnosti je poměrně dlouhá část života takový jeden velký volný čas.
Všechny ty mince, které se kutálejí pryč rychlostí polních myší; za nové oblečení, fotbalové zápasy, hodiny aerobiku, kadeřníka, za kino a divadlo, cestování, dovolené, různé adrenalinové srandy a posezení s přáteli… všechny ty peníze, které mizejí za televizi, CDčka (ne, nechci nic vědět o tom, že posloucháte všechnu tu hudbu úplně zadarmo). A všechny ty možnosti, které bychom mohli využít, ale ještě jsme je nevyužili, protože jsme se k nim ještě nedostali, nás možná stresují víc, než samotný holý fakt, že nemáme čas. Ano, všechny ty možnosti, fikaný marketing a atraktivita, se kterou je nám vše prezentováno, skutečnost, že nestíháme určité druhy zábav správně a pravidelně střídat nás stresuje.
Také jsme si přestali zpívat, protože to za nás dělají profíci. Nehrajeme si divadlo, protože to dělají pro nás lidé, kterým za to platíme, platíme za zdravý pohyb, který je v prapodstatě člověku naprosto přirozený, místo zábavných rozhovorů s přáteli a slovních her si raději pustíme televizi, nebo zajdeme do kina. To mi připomíná jeden starý, prastarý zvyk, o kterém se zmiňovala babička - vyprávění příběhů. Takové věci už patří do dob dinosaurů, že? Jaká škoda.
A bude hůř. Zábava patří mezi nejdražší položky na našem seznamu „nutností k přežití“. A tak jako se zvedá cena pohonných hmot, zvedá se i cena legrace, protože většina bavičských entit už zjistila, že se bez jejich pomoci možná už ani neobejdeme. Studie, které pravidelně provádí prestižní magazín The Economist uvedl minulý týden výsledky průzkumu týkajícího se rostoucích cen v oblasti zábavy. Ekonom britského bankovního řetězce Halifax, Martin Ellis, shrnuje výsledky průzkumu slovy: „Existuje citelný nárůst cen právě nejpopulárnějších sportů, koníčků a nejvyužívanějších aktivit při rodinných volných dnech. Nárůst značně převyšuje hodnoty vzrůstající inflace.“
Zábavní průmysl si nás vychovává k pasivitě. A potom jsou tu například umělci. Závidíme jim, že dělají to, co dělají, že se mohou podle svého oboru umělecky vyjádřit a zároveň je jim to třeba i zaplaceno. A na ně je potom vyvíjen obrovský tlak, protože musejí bavit za každou cenu, co nejširší škálu platících diváků. Lidé ze zábavního průmyslu vědí tu věc, kterou dovedli šikovně využít a profitovat z ní. Jsme jako staří Římané: leniví, a strašně toužíme po zábavě, u které bychom se nemuseli ani hnout.
… kde mám zase ten dálkový ovladač???
