Už více než týden šlapeme na kole Ugandou, malou africkou zemí, kde je víc dětí, než dobytka a kukuřice dohromady, a jejich úsměvy a roztančené mávání obouruč nám působí potíže s řízením.
Vzpomněli jsme si na vydařený dokument o Davidu Beckhamovi a jeho ženě Victorii, který kdysi vysílali v televizi. Pamatuju si, jak David vypráví o svých fanoušcích a jiných fanaticích, jež ho pozorují celé dny u jeho domu. Vypráví, jak na něj čekají všude, kam se hne. Mluví o novinářích, kteří udělají všechno proto, aby získali jeho fotku – jinou, než mají jiní novináři a vyšťourali nějaký příběh ze soukromí, rozhovor, reportáž, kterou nebude mít nikdo jiný. Být pořád na očích a bedlivě sledován, to je nějaká psychická zátěž, říkala jsem si. Musím říct, že v tom dokumentu to vypadalo, že ji však Beckhamovi zvládají docela dobře.
Nás sice nenahánějí novináři, ani nás nikdo nefotí (takže naštěstí nemusím vypadat vždy skvěle), ale naši „fanoušci“ jsou taky všude podél cest. Neustále mávají a volají MUZUNGU, MUZUNGU! Tlesknou dvakrát a piští, jen aby si získali naši pozornost (neuvěřitelné!). Potom rozzářené křičící ba-í, ba-í od malých dětí, hvízdání od kluků a mužů. S vytrčenou rukou dopředu, aby ukázali růžovou dlaň. My jim samozřejmě odpovídáme (babička vždycky říká, že pozdravit můžeš, ale odpovědět musíš). A tak, i když je to mnohdy o hubu, dál kličkujeme mezi dírama a balancujeme mezi nima jednoruč. Dnes je to navíc trochu tanec na kluzkém blátě. Kraj silnice se svažuje do příkopu, což jízdě zručnosti přidává dobrodružnější ráz. Myslím u toho na Victorii, když sestupuje v deseticentimetrových podpatcích z letadla, upravuje si v letištním větru účes a mává na novináře. Tak já teda taky mávám, když mezi tím přidržuju zadní brašnu. Ta se naklání od chvíle, kdy se o mne lehce otřel náklaďák. Uklouznul na té červené blátivé kaši, když už jsem taky neměla kam uhnout.
Večer, když hledáme místo na výstavbu naší zelené rezidence, omylem zaparkujeme u mateřské školky (což už se přece dá říct o rodině se sedmi dětmi a dalšími patnácti ze sousedství). Máme hned fanoušků víc, než by si naše unavená duše přála. Stavění stanu a vaření na benzínovém vařiči je v té chvíli pravděpodobně mnohem víc, než finále ligy mistrů na zeleném trávníku. Malí černí lidé se k nám přibližují tak daleko, jak jim karimatka dovoluje. Ještě neznalá místních poměrů (bude hůř!) jsem nemohla uvěřit jejich drzosti. (Copak oni fakt nemají žádný zábrany?!) Nevěřícně na ně zírám. Oni na mě taky. Při bližším pohledu do jejich očí můžu pozorovat jejich fascinaci našimi bílými ksichty. S Bóšou oba sledujeme, jak se nemůžou ubránit otevřeným pusám, takový z nás mají zážitek. Doufám, že je nezklameme a snad se povede obhájit nějakou čest pro naše bílé plémě. Věřím, že některé hlavičky viděly takto špinavé bělochy poprvé v životě.
Když je dovařeno, má naštěstí nejstarší z přihlížejících – je to pravděpodobně managerka fanclubu – dostatek soudnosti, aby naše příznivce odvelela na catering někam jinam. Už si začínáme myslet, že bude potřeba dát každému ochutnat. (Proto vytáhnu banány, které rozdám.) V kotlíku dnes máme delikátní rýži s pohankou vařenou v ugandské nedezinfikované vodě a jako vrchol kulinářství pro tento pokrm přidáváme jeden masox s příchutí bylin a stopovým množstvím olivového oleje.
Další slánky na www.cestyterez.com
