Tisíce světů na jednom místě

O ztraceném časoprostoru, a o tom, jak se člověku splnila touha po všudypřítomnosti a vševědoucnosti.

-----------------

Nepopiratelný a dostatečně zprofanovaný termín globalizace je trend tisíckrát vysvětlený a každému tak nějak jasný. Planeta se nám scvrkla, všechno se přiblížilo, bariéry padly a náhle stojíme tváří v tvář před tolika cizími světy. Co svět, to jiný žebříček hodnot. Abychom spolu mohli tak těsně sousedit, musíme se pokusit aplikovat nějaká společná pravidla. Dřív to bylo jednoduché. Každý z těch světů měl i své teritorium. Dnes se prostorové ohraničení vytratilo a vše se tak nějak slilo dohromady. Všechna náboženství se vyskytují všude na světě, všechny jazyky se používají všude na světě, všechny lidské rasy žijí všude na světě... Krásný mix. Ale lidé potřebují znát svoji identitu a vidět ji kolem sebe. Potřebují patřit "ke svým." Milují shlukovat se v komunitách, které mají něco zásadního společné. A tak vznikají malé světy, komunity, ve kterých lidé vyznávají společné hodnoty, a navzájem se lišící existují bez časoprostorového ohraničení rozeseté po celé planetě. Zvlášť v tak extrémně kosmopolitním městě, jako je Londýn, se vám může lehce stát, že se po cestě z práce ocitnete na chvíli v Indii, potom krátce v Číně a nakonec se mihnete kolem take-away, kde nakoupíte večeři a jste rázem na skok v Thajsku. A to nepotřebujete pas, ani letenku.

Takové soužití je fajn. Všechno je na jednom místě, protože se to na jedno místo přesunulo. Ale co všechny ty kouty světa se svými kulturami, které jsou si blízko, jako slepice v kurníku, ipřestože zůstaly prostorově tam, kde byly - což je od sebe dost daleko? Vzdálenosti fyzického světa padly díky komunikačním techonoligím. Můžeme ve vteřině vědět co se děje v Indii, jaké je počasí v Číně, i to, jak dopadly volby v Thajsku. A je to tady.

Soused je naším sousedem, proto se o něho občas zajímáme a staráme se jak se má a co plánuje na sobotní večer (přo případ, že by to bylo grilování na zahradě s 20-hlavou sešlostí, abychom věděli, že bude pravděpodobně trochu rušno...). Ale kdyby soused žil ve vedlejším městě, pravděpodobně bychom tolik zájmu neprojevovali a jeho plány by nám byly upřímě fuk. (O jednu informaci volnější hlava!)  To už by se jevilo, jako trochu zvláštní, kdyby tenhle "soused" z vedlejšího města pravidelně telefonoval k nám domů, aby nám sdělil, co má o víkendu v plánu. Pravděpodobně by nás to trochu štvalo. No, ale od dob, co existuje internet, globální bankovní síť, globální ekonomika, globální hospodářská politika, celosvětová mistrovství, masová migrace ve všech směrech a facegook, se stali ze všech sousedé všech.

Kybernetický svět, ve kterém neexistuje časoprostor, se stal natolik reálnou součástí lidského života, že můžeme být kdykoliv, kdekoliv a s kýmkoliv. Staráme se o vzdálená místa, zajímáme se o vzdálené lidi a hlavy máme plné informací, které nemají s naším vlastním časem a prostorem mnoho společného. Napadlo vás někdy, že vlastně živíme dva životy? Jeden fyzický (ten reálný!) a druhý kybernetický (to je ten druhý). V tom druhém žijeme ve svých profilech, přátelíme se s jinými profily, sdílíme kyber-život pomocí fotogalerií, deníčků, a virutálních rozhovorů... živíme ten druhý svět svým časem, pozoroností a energíí. A pak jsme k smrti unavení, protože bohužel reální svět je třeba udržovat v chodu pomocí stejného materiálu: naším časem, pozorností a energií.

Ve fyzickém světě musím fungovat fyzicky. Musíme chodit do práce, abychom živili své tělo. Virtuální svět je víceméně mentální. Sedíme u počítače a moc se nehýbeme. Jen přemýšlíme na plné obrátky, rozhodujeme se a tvoříme takové zvláštní nereálno. Uznávám, že někdy se ty dva světy prostoupí. Třeba, když na internetu vyděláte peníze, kterými zaplatíte nájem. Ale je tu furt nebezpečí, že tak, jako ke tvoření a živení kyberprostoru nepotřebujete příliš naše tělo, mohl by svět hmotný začít postrádat tak nějak našeho ducha. Vidím to dost názorně tady v Londýně, když jedu do práce, nebo z práce, nebo kamkoliv. Lidé jsou naprosto odpojení s reality. Všichni (!) mají uši zašpuntované sluchátky, datlují něco do mobilu, telefonují se vzdálenými lidmi, hrají na malých obrazovkách hry, nebo na nich kontrolují email a facebook. Chodí s hlavami fungujícími v kybersvětě a naprosto nevnímají nic z toho reálného, nic ze skutečného tady a teď, ve kterém se nacházejí jejich těla. V realitě se pouze přesouvají z místa na místo, v kyberitě vyčerpávají své energie a ducha. Takže chodím kolem těl bez duše, kolem normáních zombií.

Huh, trochu jsem odběhla. Ráda bych se vrátila k těm sousedům, kteří ve skutečnosti existují daleko od sebe, a přesto je z nějakého důvodu potřeba aby o sobě věděli všechno. Koukněme se na to z globálního hlediska, z hlediska vzdálených kultur, které se staly těsně sousedícími. Nikdo není v klidu, protože všichni musí vědět pořád o všech všechno. A tak Londýn není v klidu, protože se otřásají jeho investice na Blízkém východě, Amerika nežije svůj americký sen, protože Čína přebírá iniciativu ve výrobě a hospodářském růstu a Češi si neužívají svoje mléko a strdí, protože Afrika má na jihu Sahary nějaké problémy s pěstováním pšenice. (No, i když… možná právě Češi jsou jediní v klidu za všech okolností, protože mají svoje žabomyší války.)

Je to trochu děsivé. Světové trendy se zvrátit nedají. Ale v závěru a prapodstatě všech věcí se všechno stejně týká jen našich individuálních, malých velkých životů, které si v konečném důsledku volíme a tvoříme sami. Strašně moc se mi líbí heslo: "Mysli globálně, jednej lokálně". Člověk žije svůj život, jak nejlépe umí v podmínkách, které více či méně ovlivňuje. Nemůže globalitu svého počínání v konečném důsledku popřít. Ale nic s tím nenadělá, pokud nezačne právě teď a právě tady.

Skutečné změny může provést jen tady a teď. Pouze ve svém vlastním reálném tady a teď, které skutečně žije a ve kterém se nachází.  Nikdy se nám nepodaří ovlivnit, nebo skutečně vyřešit něco vzdáleného, ať už v čase, nebo prostoru. Navíc všechno, co se nakonec stane globální, je jen soubor tisíců malých tady. A všechno, co může být třeba i věčné, může začít jenom teď.

Žít více tady a teď - může vylepšit životy všech.