Skleněným okem: Jak se leze v Itálii

Lezení je individuální sport, nebo kolektivní sport, nebo jakej je to sport? Bez druhýho se neobejdete, se třetím a čtvrtým je to ještě lepší, ale když se vytrháváte z chytu a nebo nikde nic kloudnýho nebere, tak jste na to se Skálou sami. Asi je to krásně individualistickej kolektivní sport.

Letos jsme byli omakat skály na severu Lago di Garda v Itálii. Lehkou, sportovní zprávu jsem si napsala na Cesty Terez, takže si to přečtěte tam. Cestování za skalama má totiž ještě druhej rozměr.

Kromě výšek mě v Itálii fascinují taky různá městská zákoutí.

Ty oprýskané zdi mají něco do sebe. Úzké uličky, prádlo na balkonech a úžasné dřevěné okenice.

Napsat pohled domů je povinnost. Nebo ne? Žebych jen nacvakala esemesku? Neeee. Pohled s podpisy všech má velké kouzlo. Nalíznete tam italskou známku, na poště tam vrazí razítko  a pak se vydáte na průzkum zapadlých koutů, abyste našli červenou krabici, do které své dílko hodíte. Dopisní schránka - úžasné retro.

Dvorečky a různé vstupy... nejradši bych zaklepala nadveře a zjistila, jaké příběhy se za těmi rezavými roletami skrývají. Za každým oknem existuje velký soukromý svět. Obrovský vesmír, který zevnitř  vypadá jako kompletní galaxie, ale když jste venku, díváte se dalekohledem jen na malou hvězdu, která matně poblikává mezi tisíci dalšími.

Historie všude. Každý kout dýchá starým příběhem. Hej, signore! Povězte mi nějaký příběh z Vašeho mládi, per favore!

Kolo. Kdo nemá kolo, není Ital.

Špičky okolních kopců, co vás lákají škrábat se na ně a vylézt až na vrchol. I špičky okolních kostelů můžou lákat ke škrábání se k výškám. Není nic hezčího, než zvuk zvonů, když se rozhoupou v celém údolí v každé vesnici. V šest večer při západu slunce je to jako rajs hudba - zvlášť když sedíte někde na skále a koukáte se nato s výhledem.

Malé věci, malé koutky, malé detaily, které tvoří celý vesmír. Jepice Právě končí svůj jednodenní život. Měla štěstí - bude mít po smrti na co vpomínat. Dnes svítilo slunce.

Spaní pod širákem miluju nadevše. Už proto, že se klidně probudíte vedle takovéhle krásy.

Sundat sedák, smotat lano, uklidit se někam na soukromou louku a  uvařit s kamarádama večeři. Pokecat, podumat si, nějaký vtípky... Co víc si přát.

Na tomto místě chci poděkovat mému milovanému Bóšovi, Farrymu a Peti, že jsou takoví, jací jsou a že jsem s nimi měla - jako vždy skqjelej týden.

Jak si užíváte takhle na jaře vy?