O tom, že žena může být buďto mrcha, nebo hodná holka. Je důležité si jednoznačně vybrat jednu z těch dvou rolí. Naučila jsem se, že zlatá střední cesta je v tomto ohledu naprosto k ničemu.
Taky jste se už někdy ocitli na místě, které se zdálo tak kompaktní, tak fungující a sladěné se všemi svými zvláštními prvky? A taky už se vám někdy zdálo, že všechno je tam v dokonalé harmonii až na vás, kteří čníte a trčíte ven, jako poslední osten z růže, jako vylomená lať ze zbrusu nového plotu? Hm… well, I feel just like that.
Dnes, když se můj manažer Miguel snažil nadlehčit situaci mezi mnou a Sofií (Bitch!!), podotkl ležérně a s úsměvem při mém odchodu: „A buď hodná, ano? Když budeš hodná, dostaneš nakonec odměnu.“
Roztomilý. (Aby bylo jasko, Miguel je ten hodnej chlápek, jo? To cena za mrchu ještě nebyla udělena. Nominovaný jsme dvě. Sofia a já. Kdo to nakonec bude, rozhodnou diváci. A mimochodem, myslím si, že mám docela velkou šance na úspěch. Bohužel.)
Sofia je malá prsatá Portugalka, kterou pravděpodobně před sto lety vylovili námořníci na břehu moře. Bývala sirénou, která svedla z cesty kdekoho. Ne pro svůj půvab, ale pro neodolatelnou touhu, kterou v lidech vzbuzuje její hlas, touhu okamžitě utéct. Což vzbuzuje paniku. A do přímého souboje se s ní pustí jen málokdo.
Miguelova poznámka mě tak nějak pomohla uvědomit si, že jsem nikdy nebyla dost hodná nato, abych dostala odměnu. Nikdy. Vždy se to něčím pokazilo. Třeba voláním po spravedlnosti. A tím si vždycky lidi kolem sebe jenom rozházíte. I kdyby to bylo jenom šeptání po spravedlnosti, varuju vás, budou rozladění. Spravedlnost prostě lidi vždycky tak nějak rozladí. Ovšem mlčet, to je pro mě, jako pro Váhu, stejné jako trhání žil. Tupým plastovým nožem, co jich každý den doplňuju stovky do blbých šuplíků pod kasami.
Už víte, proč se začalo říkat, že: Nikdo přece neřek, že Život je spravedlivej? No, jasně, je to jedna z těch vět, kterýma starší mudrolíni stírají mladé nadšence. Nakonec stejně většina reyignuje a budou podobná mudrolínství sebejistě sesílat na nové generace. Je to tak, myslím, jednodušší.
A nebyla bych správná vylomená lať, kdybych si nemyslela pravej opak, že totiž život je podle mého naopak hooooodně spravedlivej. Tak spravedlivej, že to lidi nechápou, protože je to spravedlnost nejvyšší a na ni povětšinou naše IQ nestačí.
Vzpomínáte na babiččiny poznámky o božích mlýnech? Jasně, jasně, já vím, že spravedlnost je strašně složitá. Nikdy to není jen dvoustranná vazba. Protože každá ze stran má ještě další vazby a důvody a svoje četná „ale“, která se musí vzít v úvahu. No, a to je pak moc složitý.
Spravedlností posedlé váhy tak budou vždycky trpět.
Moje pojetí spravedlnosti je ale v zásadě jednoduchý. Každej potřebuje jen víc prostoru. A seřežem ho, až bude opravdu jasný, že je to padouch. (A to pořádně.)
No, abych se vrátila k Miguelovi… Nikdy jsem nebyla dost hodná, nato abych nakonec dostala odměnu.
A nikdy jsem nebyla dostatečná mrcha, abych si tu odměnu vydupala nepovolenými prostředky. Takže…o zlatosti střední cesty výrazně pochybuju. Na hodnou holku nemám dost trpělivosti a na mrchu zase málo drzosti. Jsem prostě nemastná, neslaná. Nejsem ani ryba ani rak. To je fakt depresivní.
