Rwanda: Země atletických nadějí aneb chyť si svého bělocha

Články bez diakritiky. Jedete na nejlehčí převod s brašnama plnýma ananasů. Jedete už druhou hodinu do kopce, kterej ve Rwandě nikdy nekončí. Jste v 1800 nad mořem. Za vámi už 120 minut z těch dvou hodin šontají v plastových pantoflích děcka ve špinavých kraťasech. I když to narvete, budete stoupat rychlostí 10 km v hodině, můžete si být jistí, že tahleta štafeta vás s přehledem uvisí.

- - -

Dostat se v Africe na net není takový sci-fi, jak by se Evropanovi mohlo zdát. (Pokud teda cestuje a najde si ho.) Když má jeden štěstí a internetovou kavárnu zrovna nesužují technické problémy (viry, nebo výpadky proudu), může dokonce udělat na webu nějakou práci. Nebo se na chvíli spojit s domovem.  Ano, internet v Africe mají. Jdete po ulici (když je asfaltová, je to dobrý znamení, znamení velkoměsta), najdete ceduli „Internet Café“. Zajásáte. Vejdete, jeden stroj je volnej. Všechno fajn. Škoda jen, že je trošku přetížená síť a všechno jde strašně pomalu. Dvakrát vypadl proud to je pruda. (Naštěstí ukládáte průběžně.), mrzíte se, když si každej pouští hudbu z mobilu na neuvěřitelný decibely. Ruší to. Ale fakt se naštvete, když po vás týpek co provozuje kavárnu, chce dvakrát víc, než je napsaný na dveřích.  A vy víte, že je to proto, že jste BÍLÍ. (Afrika je nejrasističtější místo na planetě.)

Jste bílí, to znamená, zhruba to samý, jako byste měli na čele nalepenou stodolarovku.

Vždycky když někam jdete mezi lidi, čekáte, co zas bude. Dnes to šlo nečekaně hladce. Možná právě proto, že všechno ostatní už se od rána podělalo. Internet a samóza. Každej má něco, co ho zase postaví na nohy. U mě jsou to tyhle dvě věci. U Bóše je to internet a v mailu zpráva, že mu konečně, po několika měsících poslali výplatu. To by ho fakt postavilo na nohy. Jenže se to ještě nestalo, nahánět odpovědné osoby je z té dálky neefektivní, spojení nepravidelné... takže já to mám vlastně mnohem jednodušší. Internet a samóza.

Slyším se, jak před odjezdem říkám Bóšovi: Hej zlato, neslibuj Rosimu, že se budeme pravidelně ozývat. Nehodlám tam někde v buši a savaně nahánět internetovou síť. Jedeme si od toho přece odpočinout!

Chyba.

Internet je spojení se světem, který znám. Je to regabka. Tady totiž nefunguje nic tak, jak to známe. Slova jsou z jiné galaxie, gesta jsou nečitelná a signály, jak je používám ve svém světě, mají snad opačný účinek. Soukromí tu neexistuje. (Kurňa, kam ti Afričani chodí na záchod?) Slavná česká herečka Adina Mandlová, když jí bylo nejhůř, vždycky říkala: „Jednou se tomu zasměju.“ Nazvala tak i svoje paměti. Dneska už se tomu směju. Já se taky budu smát. O tom jsem přesvědčená. Budu se za břicho popadat. To je jasný. Zatím ale docela funím námahou.

Včera jsme jeli do městečka s názvej, který připomíná Lady Gagu. Cyangugu. Leží na břehu jezera Kivu. Ukázalo se, že podrobná mapa, radost každého cestovatele, se nám vysmála. Barevná hypsometrie se omezila na tři barvy a vypadá to na první pohled dost optimisticky. Myslím ten terén. Řídké vrstevnice vypadaly docela přátelsky. Jenže to by nesměl rozdíl mezi nimi dělat v terénu jeden výškový kilometr. Neustále jsme přejížděli jednu. Nahoru a dolů. Zas nahoru a dolů.

Moje svaly na nohou dnes mluví o ujetém terénu docela přesvědčivě.

Řvoucí děti. Všude a furt. Běhají za vámi i několik kilometrů. Jedny odpadnou, další vás objeví. Řvou na sebe z kopců Ava Muzunguuu! Pojďte se podívaaaaat! Běloši jsou tadyyyyy! Není to zázítek jedné nebo dvou epizod. Je to každodenní, neustávající realita, kulisa naší cesty. S každým slápnutím novej čumil. Něco, co nás nutí šlapat trochu rychleji, čůrat rychleji, jíst rychleji a vstávat dřív, abychom si došli na velkou. (Dokud je tma.)

Snažíme se s tím pracovat. Fakt že jo. Ale je to opravdu těžká práce, protože během dne neexistuje chvlka, kdy se člověk může sám v sobě srovnat.

Říká se, že Afriku můžeš milovat, nebo nenávidět. Asi záleží na tom, jakým jedeš dopravním prostředkem. Mít auto jsme v klidu. O tom nepochybuj.

Africké děti – to je Afrika. Afrika se potýká se závažnými reprodukčními problémy. A taky výchovnými. Pamatuju si svou matičku, jak mi v dětství důrazně připomíná: „Na lidi se nezírá, neukazuje a nepokřikuje!“ Maminko, Afrika tě potřebuje jako sůl!

Ale možná z nich budou dobří atleti. Běžet dva kilometry do kopce, bez treter, rychlostí 10 km v hodině a ještě u toho z plných plic něco volat, tomu říkám intenzivní výkon! A to prosím bez rozcviční! Když k tomu připočtu nadmořskou výšku, která způsobuje nadprodukci červených krvinek (přenašeči kyslíku) a celoživotní dietu bohatou na uhlohydráty...Ti kluci od koz vyklepnou na dráze i trénovaného atleta od nás z Evropy.

Jen by po nás neměli házet ty kameny. Achjo.