Vánoce se ukázaly být výborným obchodním tahem a pastí na lidi. Všude, už ok od konce října (!!) visí baňky, hvězdičky a neskutečné množství různých třpytivých cinkrlátek a vánoční akce, slevy a bilboardy s fotkami šťastně se usmívajících dětí… jsou všude. Je to Past!
Past pastí, protože působí na naše emoce a city. Pane bože musím koupit dárek tomu, tamté, onomu… nemám sice skoro co jíst, ale všichni mě budou nenávidět, když jim něco nekoupím!!
Znáte to taky? Ještě než se přidáte k obecnému vánočnímu šílenství tak si přečtěte o tom jak jsem při rozhovoru s jednou svojí nekonvenční kamarádkou dostala podnět si v hlavě myšlenky kolem Vánoc řádně přerovnat.
Jmenuje se Jana, studovaly jsme spolu na střední v Brně a pak se asi 5 let neviděly. Trochu se změnila, trochu jsem se změnila já, ale základní její rysy, jak jsem je znala, zůstaly. Divoké vlnité vlasy jí neposlušně divočily kolem hlavy a vypadaly jako oheň. Dalších barev se Jana nikdy nebála: zelený kabát, oranžová šála, červené boty, šněrované až pod kolena a fialové legíny. Stejně rozevlátá a rozhodně stále bohémská. Je úžasná. Potkaly jsme se minulý víkend a zašly spolu na víno.
Sraz v jedné podzemní hospodě v Brně. Klasické kultovní hnízdo umělců. Jana přišla pozdě. Já měla už vypitý první střik. Svým ohozem upoutala na chvíli všechny přítomné, přímo uprostřed s nimi ještě zaflirtovala, když si vyklepávala z těch svých vlasů sníh. Přivítaly jsme se a objednaly si. Po tolika letech bylo nezbytné trochu se vrátit do obrazu. Mluvily jsme o škole, přítelích, práci, cestování. Dověděla jsem, se že strávila rok v Anglii, z toho měsíc jako bezdomovec. Pak letěla na Malorku, hlídat nějakým boháčům letní sídlo…. Prostě celá Jana. Dobrodruh, bohém a hlavně rebel. Vypadá jako malá holčička, co si užívá lízátko, jako vyhlášenou delikatesu, s obličejem nastaveným slunci klidně zapomene, že má jít do školy, a v práci… to si ani nedovedu představit, jak by musel být její šéf benevolentní, aby za nezodpovědnost nevyletěla ještě před skončením zkušební doby.
Jana má teď školu přerušenou, aby si vydělala na poslední ročník, ale hrozí jí vyhazov z privátu, protože s přítelem zapomněli zaplatit (už třikrát) a domácí je prý „nedůtklivej komunista“.
„Co budeš dělat?“ zeptala jsem se jí s vytřeštěnýma očima.
„Coby? Zas najdu nějakó hoknu a bude dobře. Dycky se neco nande. Teďka budu dělat v divadle – trhat lístky. Supr ne? Představení zadarmo.“ Mrkla na mě.
„No jasně, to není špatná brigáda.“ Uklidnila jsem se. „Navíc budeš potřebovat nějaký peníze na Vánoce, co?“ dodala jsem mimochodem.
„Jak, jako na Vánoce?“
„No na dárky.“
„Seš blbá? Dárky jo?“
„Nedáváš vánoční dárky?“ znovu se divím a začínám se cítit jakoby jsme my dvě byly úplně z jiné planety.
„Víš co to znamená snažit se všem koupit nějakej dárek? To bych musela jít do Tesca a zapadnót do davu, co mají plnó hubu „šťastných vánoc“, ale většího stresu než o Vánocích, jak je rok dlóhé, nezažijó.“ Řekla pohrdavě. „Navíc já dávám dárky dyž chcu, celej rok, jak to přinde. Rozhodně ne kvůli tomu, že dávají zrovna všichni.“
„To je možná pravda, ale být nemusí.“ Usmála jsem se konejšivě. „Když začneš s dostatečným předstihem, tak se tomu můžeš vyhnout.“ Snažila se nějak zachránit Vánocům jejich čest. „Já jsem totiž docela tradiční,“ pokračovala jsem „prostě Vánoce jsou od toho, aby se lidé obdarovali, řekli si spoustu krásných věcí a byli k sobě ohleduplní. Vánoce jsou kouzelné svátky.“ Rozplývala jsem se. “Jaký si to uděláš, takový to máš.“
„Vypadá to, že nevíš nic o obecné atmosféře. Jak to chceš sama ustát s opravdovou radostí a klidem, když ostatní, a je jich na tebe přesila, vytvářejí tu atmosféru stresu všude kolem?“ byla sladká jak med a ostrá jako břitva. Pila svoje červené víno a očividně ji debata strašně bavila.
„Člověk se musí snažit…řekla bych… navíc, nemyslím si, že ozdoby a vánoční písničky z reproduktorů v nákupních centrech způsobují ten stres.“ Měla jsem pocit, že můj argument je neprůstřelný, ale mýlila jsem se. Jana je totiž filozofka.
„Ha! No právě! Ty dokonalé písničky s rolničkama, dokonalé bilboardy se šťastně vypadajícíma rodinkama u stromečku, ty dokonalé věci a tisíce možností, které by se daly koupit, jako dárek… to všechno je v lidech co před sebou tlačí ty nákupní megavozíky. Chtěli by mít na ten inkriminovanej den všechno taky dokonalé. Děsí se zklamání v očích obdarovaných, když netrefí ten správný dárek, děsí se, že nebude dost masa a sladkýho, děsí se, že nebudou mít dokonalej stromeček a že bude někde smítko prachu. Největší hrůza na ně ale dopadá… viš z čeho?“ přikrčila se a zahleděla se na mě nečekaně zpříma.
„No z čeho?“ polkla jsem.
„Z toho, že to nestihnou připravit.“ Vydechla a napila se vína.
Pane Bože, napadlo mě. Je to pravda. Pravda, kterou si nikdo nechce přiznat, protože by se zhroutila iluze rolničky na zelené větvičce.
„A víš co ještě?“ vytrhla mě z momentu pravdy. „Ty mluvíš o tom, že Vánoce jsou od toho, aby se lidé k sobě chovali laskavě, dávali si dárky a mile se usmívali. Říkáš, že Vánoce jsou od toho, aby se aspoň jednou v roce přestali hádat a závidět si…“ udělala pauzu, podívala se na mě s napůl pohrdavým a napůl triumfálním výrazem „… tak ať se snaží to tak dělat celej rok. A pak… možná na ty Vánoce to bude vopravdový. Ze srdce. Nepokrytecky. Jinak na takový divadlo nemám chuť.“ Odfrkla a sledovala mě, jak si s tím co řekla poradím.
Pane Bože, napadlo mě znovu. Vždyť to je pravda! Jaktože tak rádi žijeme v iluzi a proč se nesnažíme udělat iluzi skutečností?
Neměla jsem co říct. Mohla jsem usilovně a tvrdohlavě vymýšlet něco o dobré vůli, snaze, urovnávání sporů, příležitosti dělat dobré skutky… ale já chtěla přemýšlet o tom co řekla ona. Bylo to tak osvobozující! Její pohled na Vánoce… věci se zdály najednou mnohem jednodušší. Ale kdo má skutečnou sílu zavzdorovat a vystoupit z davu?
Tahleta šílená Jana ale nemyslela postavit se proti proudu, všem se vysmát do tváře a pokazit jim atmosféru, kterou se snaží budovat ve jménu Vánoc. Ona myslela zařídit si Vánoce v sobě, aby byly opravdové a nefalšované… a to za každou cenu.
