Privilegia svatební kytice

Proč v našich krajích nehážeme svatební kytici do davů? Protože si je chceme nechat! 

myraphotography.cz

Už je to sice nějakej pátek, co jsme měli v pátek svatbu, ale její témata jsem ještě nevyčerpala.

Dnes kytice.

Svatební kytice se v anglosasských tradicích během svatby háže po neprovdaných ženách. Roztomilé. Ale myslím si, že dnes by to každého tak akorát vylekalo. Přistála mi jednou taková kytice ve snu do rukou a já se tak lekla, že bych se do roka a do dne musela vdát, že jsem si ji vyplašeně strkala pod sváteční šaty, aby ji nikdo neviděl. Vypadal jsem jako těhotná a než jsem stačila všem s hrůzou vysvětlit, že opravdu nejsem, chovala jsem v náručí mimino.

Probudila jsem se zbrocená potem a prožitý stres z těch zničujících změn na které jsem neměla pražádný vliv mě nenechal znovu usnout ještě dobré dvě hodiny.

Proto jsem na své svatbě kyticí neházela a nechala všechny čáry tohoto typu spát.  

Ještě dva týdny po svatbě jsem měla svou svatební parádu na stole, a k mé obrovské radosti se pořád držela.  Navíc vypadala jakš takš neškodně. Malé gerberky byly sice už trochu unavené, ale krémové růžičky překvapivě pořád pěkné, a největším držákem byl samozřejmě břečťan a podzimní lístky, které si svou sytě hnědočervenou barvu drží doteď. Ten břečťanový lístek se stal symbolem naší svatby. Původně jím měl být papírový drak, ale ten strávil celý svatební den v kufru auta – nepochopitelně zcela zapomenut.

Kytice se povedla a těšilo mě, že stejné nadšení sdílela mamka, tchýně i všechny drůžičky, které měly každá doma tu samou vazbu. Musím říct, že paní Daňková, která nám je vázala, se opravdu vyznamenala. Víš jak se to říká, když chceš, aby se věc povedla, musíš dělat s profesionály. A to jsem si chtěla kytku uvázat sama. Pche! To bych tomu dala. Vím, že je to nepochopitelné, ale stejně tak jsem původně chtěla šetřit i na líčení a česání. Ale jsem ráda, že i ty vlasy nakonec padly do rukou kadeřnice. Byla jsem potom krásná ještě tři dny ;)

No, a ta kytka?

Nikdy jsem nebyla zastáncem sušení. Nesušila jsem ani historicky významné kytky, jako bávají první růže od prvních chlapců.  (Nebo, že bych nakonec...) No, nesušila jsem, protože mi to připomínalo, že jsem kdysi dostala kytku a teď už zase dlouho nic, taky to stejně brzy ztratilo barvu a navíc, oprašování těch křehkých mrtvolek mi připadalo stejně nesmyslné a teroristické, jako oprašování suvenýrů z dávných dobrodružných cest.

Ani takové Feng Šuej není příznivcem slaměnek a sušinek žádného druhu.  Cituji: „Ve Feng shui nedoporučujeme používání a vystavování suchých květin, kytic ani směsí sušených okvětních lístků a plodů. Sušené květiny jsou plné energie jin, a pokud je použijete v bytě kdekoli jako dekoraci, případně je smícháte s živými květinami nebo plody, vytváříte si energii smůly a rozkladu.”

Já to vždycky tak nějak tušila, ale tím pádem ovšem, když tak o tom přemýšlím, jsem v brutálním rozporu s kladnou energií a jejím správným prouděním... neboco.

Jenže ta kytka je fakt speciální! Je v kostele posvěcená, svatební. Barvy víceméně krémové, takže neztratí barvu, je perfektně svázaná, takže kvítkům nebudou padat hlavičky a taky parádně kompaktní, takže ještě téměř nezměnila svůj tvar. Teď tu sedí na stolku pod dlouhým zrcadlem a je to pořád ještě kočka.  

Myslím, že tu smůlu a rozklad úspěšně zažehnají ostatní čerstvé květiny, které od Bóšáka dostávám, a že i další osvědčené prastaré metody, které mají udržet domácí štěstí doma, budou dostatečně mocné, aby moje svatební kytice mohla ještě s námi nějský čas zůstat.

;)

Co vy? Sušíte?