Londýn šlape jako hodinky

Měla jsem možnost být u toho. Navzdory všem peripetiím jsem přežila jaro v Londýně a přišla také nějaká sranda. Olympiáda 2012.

www.filiweb.cz

Stála jsem před obrovským plakátem, kde mladá tenistka v bílé sukínce odehrávala svůj míček s obrovským nasazením, ovšem bez rakety. Slogan zněl: Co by byla olympiáda bez logistiky!“ To bylo zhruba měsíc a půl do začátku her v Londýně. Hlavní otázkou bylo, jak udržet město funkční, tikající jako obvykle, aniž by se paní Olympiáda necítila nevítaná. Měsíc před zahájením se hlavní obavou staly imigrační fronty, letištní kalamity a přetížená letiště, která prý škodila městu v jeho pozici globálního dopravního uzlu.

Organizace olympiády je tady otázkou cti mnoha mužů a žen v nejrůznějších funkcích. Podle všeho by nedokonale splněný úkol vedl jedině k rezignaci. Miguel, ve funkci manažera a mého nadřízeného, považoval také za otázku cti zajistit, aby jeho zaměstnanci během her doráželi do práce na čas, bez ohledu na jakékoliv chvění země, či nebes, nebo řícení kterékoliv světové strany. Akční plán firmy velel každému zaměstnanci nabídnout do oficiálního formuláře nejméně dvě další alternativy způsobu dopravy. A zatímco postupem času kolegyně střídavě šílely, protože londýnští dopravci zrušily mnohé zastávky, a v rámci různých opatření vedli obvyklé autobusové linky úplně jinudy, čímž se cesty do práce značně komplikují, že, já s láskou pomrkávala na svoje skládací kolo. Parkuji ho na dvorku, cestuji na něm kdykoliv, kamkoliv a absolutně beze stresu. V případě nutnosti ho třeba i složím do kabelky.

Dva týdny před začátkem velkého sportovního svátku se obavy z oboru logistiky obrátily směrem k bezpečnosti, a do země začali proudit vojáci ze světových misí, kteří místo návratu na zaslouženou dovolenou nastoupili k bezpečnostním turniketům ke vstupům na sportoviště. Říká se, že je tu nejvíce vojáků od skončení druhé světové války. Holky, považte tu pastvu pro oči! Jdu ven a narazím buďto na vojáka, nebo na sportovce. Není to cool?

Olympiáda je tady už týden v běhu a navzdory všem obavám jde všechno hladce. Atmosféra voní jakousi semknutostí. Důkazem jsou třeba dobrovolníci, kteří si vzali dovolenou, aby mohli své neplacené hodiny trávit postáváním na chodníku a ukazovat ve městě cestu ztraceným olympijským turistům.

Lidé tu přesně vědí, co mají dělat. Každá pracovní jednotka má někoho, kdo jí pravidelně dává pokyny. To, co my Češi tak nesnášíme, tady zajišťuje bezchybný tikot. Bylo to vidět třeba když četa fosforových vest zajistila, že po skončení cyklistického závodu žen byla frekventovaná silnice u Hyde Parku zase průjezdná do čtvrt hodiny, včetně zametání po dřívějším diváctvu. Nemůžu se ubránit pocitu, že v Čechách je každý, kdo něco dělá na veřejnosti, náramně důležitý, ale když dojde na lámání chleba, za výsledek nikdo neručí. Tady se člověk opravdu musí podvolit vůli manažera. Jeden je od toho, aby dělal, druhý od toho, aby dával pokyny. A každý je za to svoje zodpovědný.

Doprava ve městě není ochromená, protože speciálně označené olympijské dopravní pruhy hlavních tahů opravdu používají jenom olympijská vozidla. Lidé vědí, proč tu jakási pravidla jsou, a když to třeba zrovna nechápou, alespoň věří, že minimálně ten, kdo je dělal, k nim měl dobrý důvod a tak je zkrátka respektují. Doprava v ostatních pruzích se zákonitě zahustila. Ale fakt nemá cenu remcat. Olympiáda je, jak se zdá, společnou věcí všech.  

S lítostí si vzpomínám na mistrovství světa v lyžování v Liberci, kde bylo všude tolik různých pravidel, ze kterých měla užitek spousta různých lidí. Jo, a podíl na užitku byl rozdělen už dopředu, všichni se na to moc těšili, ale zapomněli, že nejdřív je třeba odvést to dílo… Nakonec nevím, kdo z toho měl užitek největší – dílo se myslím moc nepovedlo – česká pověst, ani daňoví poplatníci to určitě nebyli.