Vždycky jsem si upřímně myslela, že když něco dělám, je můj vlastní úsudek, iniciativa a mozek pozitivní přidaná hodnota. Ale ouha, chyba! A taky jsem zjistila, že když bude v práci jeden přemýšlet, unaví vás to všechny.
---------------------------------------
Na univerzitě se z nás snažili vykřesat intelektuály. Studovala jsem učitelství, takže je nutno dodat co si každej dovedete jistě představit, že k tomu, aby se člověk následně v praxi postavil před třídu nově se uvědomivších mozků, kteří si svou novou mozkovou moc musí nutně zkoušet – na kom jiném, než na vás – chce to zkrátka určité sebevědomí a suverenitu. Chce to osobnost, jistotu, rychlý úsudek a vlastní závěr.
Odjela jsem do Londýna a učitelku nechala v kabeli. Stala se ze mě usměvavá obsluha kasy, rychlá a přesná producentka sendvičů a výkonná uklízečka s excelentním smyslem pro detail.
Ale než se tak stalo, museli ve mně zlomit mozek, inovaci a úsudek. Pořád se o to pokouší a já si jen dělám trable, protože mi to vůbec, ale vůbec nejde. Pořád mám tisíc návrhů, stovky, "ale", ze kterých je managerka Sofia vytočená do vrtule. Pořád mám tendenci se ptát, proč se to dělá tak a ne jinak... Inu, vždycky jsem kladla hloupé otázky. Proto je Sofia na mě vysazená a věřte mi, není to sranda. Proto neudělejte stejnou chybu jako já. Vězte, že nikdo v zaběhlém systému nechce, abyste jim něco inovovali. Abyste si něco usuzovali. A nejhorší zlo je používání mozku. Proboha, hlavně ne k jakékoliv argumentaci. Vypadá to, že diskuse není cestou k nalezení lepšího řešení, jak jsme se učili na univerzitě. Diskuse zdržuje. Tak. Ze všech schopností mozku potřebujete pouze paměť. K zapamatování všech procedur, firemních standardů a standardních postupů. Všechno už někdo vymyslel, všechno je potřeba jenom děla stejně. Hlavně žádná inovace. A především RYCHLE. Šup, Šup!
Dlouho jsem nad tím přemýšlela a aby mě to nezlomilo, musela jsem uznat. To dá rozum. Proboha, jak jsem si někdy mohla myslet něco jiného!? Jsem sice sama k sobě jen tak nějak vratce přesvědčivá, ale...Když si každej bude všechno dělat podle sebe (i kdyby třeba podle nejlepšího mínění), nikdo nic po něm nenajde, nikdo se v ničem nevyzná a žádné práce na sebe nebudou nikdy navazovat tak efektivně, jako když pošlapeme všichni podle standardních postupů jako pěkně seřízený stroj, že? Všichni se potom krásně zautomatizujeme a provoz bude plynulejší. ŽE?
Protože od přemýšlení jsou tu jiní. Ti nahoře. Manažeři oblasti, manažeři oddělení, manažeři vývoje a pokroku.
Už jsme se spolu někdy jistě bavili o tom, jak některé pracovní procedury řídí „ti blbci nahoře, kteří v životě nebyli v praxi.“
Ještě když jsem byla zaslepená vztekem, měla spoustu „ale“ a byla vzpurná jako divoká klisna, napsal mi můj kamarád Radek, zvaný Haďák toto:
„To není úplně marný umění [držet hubu a krok]. Leckdy se díky tomu člověk dostane dál, než když razí svoji vlastní cestu :) Každopádně to rebelství se stejně neztratí :) Jen trošku schová, takže je neustále k dispozici, když přijde na věc :D“
Neřekla bych to líp. A asi pomalu zraju k tomu, abych přistoupila na místní hru. Aspoň na nějaký čas. Jsem takový razič vlastní cesty, a vidíte? Ještě jsem se nikam nedostala.
Takže já jdu do práce. Držet hubu a krok. Teda zkoušet to. Sice občas asi vypadnu z rytmu a někde něco z přetlaku uprsknu, ale zkusit to musím. Chtějí ze mě udělat školitele restaurace (což je hned o libru víc na hodinu) a tak si myslím, že se mi to DHaK nakonec docela vyplatí. A až budu manažerka oblasti, budu chodit v kostýmku a už mě nikdo nebude vykládat, jak se správně krájí cibule.
Wish me luck.
