O tom, že co je důležité, se odkládá na později. Například taková PŘÍTOMNOST. TADY a TEĎ.
TB
Začnu trochu filozoficky: „Jediné co existuje je TEĎ. Všechno ostatní je iluze.“ To řekl Osho, jeho svatost dalajláma, papež, nebo Deepek Chopra? Každý to jistě někdy slyšel a někteří se možná taky zamysleli nad tím, co by se tím výrokem dalo zlepšit na přístupu k Času a k Životu. Jenže když budeme nohama na zemi…
…vždyť to pomyslné TEĎ je tak krátké!
Většinou prosviští kolem, ani se nestačíš podívat na hodinky. Je pryč, ještě než stihneš adekvátně zareagovat. Nemá cenu se tím zabývat, jede se urychleně dál, žádné zdržování. Když je TEĎ tolik pomíjivé, je přece lepší orientovat se na minulost, nebo budoucnost, které na pomyslné časové ose zabírají mnohem víc místa. Z pohledu rychle projíždějícího vlaku je mnohem jednodušší je vnímat. Nejsou jako mrk a konec. Minulost a budoucnost setrvávají, prostě jsou, a lze se k nim libovolně vracet, jako ke vzpomínkám, nebo k výstavbě plánů budoucnosti. Minulost a Budoucnost jsou jako moře, rozlehlá a jakš takš neměnná. Jsou to velké oceány, kam až naše vzpomínky, nebo představivost sahají. Zdá se, že nevadí, že jsou KOMPLETNĚ ILUZORNÍ.
Možná proto, že přítomnost je takový ultrakrátký pomíjivý okamžik, napneme raději všechny síly, abychom zajistili budoucnost, nebo zaznamenali minulost. Koho zajímá pomíjivé TEĎ? Důležité je POTOM. Koho trápí, že pařba stojí za prt. Nejvíc záleží na tom, jak budou fotky vypadat na FEJSBŮKU a kolik to bude mít lajků. Nevím, jestli někdo promyslel možnost, že by TEĎ mohlo být super, kdybychom mu věnovali alespoň tolik energie, jako té budoucnosti. Je pravda, že duševní cvičení, která člověka vedou k rozšířenému vnímání přítomného okamžiku existují. Ale tuším, že (navzdory tomu, že většina naší práce je v naší době povětšinou duševní), praktikovat nějaká duševní cvičení by bylo příliš „New Age“.
Můj bratr, který patří mezi Muže mého života, v nedávné době přišel o veškerý obsah svého počítače.
„Klekl mě noťas.“
„Fakt jo? Co data?“
„Všechno pryč.“
„Cože, Jako fakt všechno?“
Pokrčil rameny a kouknul na mě s nepochopitelným klidem v pohledu.
„I fotky?“
„Jo.“
„Všechny fotky ze všech pařeb, výletů, hodů, lyžovaček, z armádních cvičení, čundrů a vostatků od doby co jsme koupili první rodinnej digitální foťák?“
„Jo.“
Vyvaleně jsem zírala a měla pocit, že svět zůstal v údivu stát se mnou. Větřila jsem katastrofu. Krizi. Životní zlom. Chystala jsem se mu poskytnout psychickou podporu v nějaké formě, čekala, že mě zdrceně vyzve k záchranné akci, a požádá mě, abych mu dala všechno, co jsem ze společných zážitků zaznamenala já. Pak že obejde kamarády a bude s nimi hledat v jejich počítačích. Nic. Místo toho si dal ruce do kapes, hodil znovu rameny a uzavřel to: „Su prostě chlap bez minulosti. Je mě lehko jako sviňa.“
Zůstala jsem hledět ještě vyvaleněji, než před tím. Ten člověk mě nikdy nepřestane inspirovat. Hej, ne k tomu, abych si taky vymazala všechny fotky z PC! Z toho bych asi měla psychickou újmu!!! - fakt! A to vůbec nemluvíme o ostatních dokumentech a jiných důležitých věcech. Mě bohatě stačilo, když jsem si to představila s těma fotkama. Otevřu soubor, který má i svého vlastního zástupce na ploše, a je nadepsaný kapitálkama FOTO, … a v něm nic. Prázdno?! Myslím, že by mě hospitalizovali. Anebo by mi asi taky bylo lehko jak sviňa. (Po překonání prvotního šoku – pokud by mě to nezabilo…)
Fotky ze svatby, ze všech mých cest, kamarádi, některé z nich už nikdy neuvidím, tak je mám alespoň tady, fotky z koutů světa, kam se už pravděpodobně nepodívám, mám je tady. Fotky z akcí, které si už nepamatuju, mám je tady. Málo z těch úžasných zážitků si pamatuju tak, že bych je dokázala u pivka v hospodě, nebo na návštěvě u babičky zase barvitě povykládat, ale když si otevřu soubor FOTO a projdu si ty fotky, zase si vzpomenu. Ideální na veškeré sentimentální vyžití, když potřebuješ zavzpomínat a nechat se zase trošku rozsekat představou o nenávratnosti zlatých dobrých časů.
Je to vůbec ještě racionální takhle se přetěžovat neužitečnými vzpomínkami? Schválně, kolik máš v počítači fotek ty? Jde to do tisíců, že jo? Možná do desetitisíců, což? No nic, já proti fotkám vůbec nic nemám. Miluju dobrý fotky. Jen mě zaujala ta myšlenka o konzervaci osobní historie ve formátu PDF nebo JPEG, a spojila se mi se vzpomínkou na japonské turisty, kteří cestují Evropu tak rychle, že si všechno pro jistotu nafotí, aby se na to mohli pořádně podívat až doma. A v té souvislosti mě právě došlo, jak málo času a energie věnujeme svému nejreálnějšímu TADY a TEĎ. Naše TEĎ, které jako jediné je skutečné, nad kterým máme osobní moc, a ve kterém se to vlastně všechno děje! Je to poměrně malý prostor nato, že právě v něm se tvoří veškerý náš život, nemyslíš? Sranda je, že přesně tam a nikde jinde se také utváří veškerá naše minulost a budoucnost. Z toho mi vyšlo, že nebude úplně od věci, dát svému přítomnému okamžiku více prostoru a pozornosti, když zkusím svou Přítomnost vnímat trochu ostřeji.
Proto možná ještě dojde na nějaká ta duševní cvičení…
