Když jsem začala chodit na meditaci, seděli vedle mě, za mnou a kolem mě na bobku každé úterý a čtvrtek lidé různých tvarů, věků a výrazů. Já jsem je v podstatě vůbec neznala a ani později je vlastně nikdy blíž neprobádala. Neměla jsem potřebu s nimi příliš konverzovat, ani oni se mnou, a přesto jsem se tam cítila opravdu dobře.
femina.cz
Seděli jsme na klouzavých parketách, místy na koberečcích a sedátkách, po stěnách visely hedvábné šátky batikované pastelovými barvami s harmonickými tvary. Na malém stolku pod oknem, před kterým bylo bambusové stínítko, stály pestrobarevné svíčky a kolem nich lesklé kameny. Ženy, co tam chodily, mívaly dlouhé sukně (já jsem brzo zjistila, jak praktické to je a taky si jednu pořídila). Mladá holka, která meditace vedla, měla na sobě volné kalhoty a sárí. Někdy světle modré, jindy oranžovo zelené. (Skvostná kombinace.)
Jsem člověk dost neposedný, takže (a zvlášť v té době) jsem se na tichou meditaci v sedu na turka nedokázala soustředit. Hned mě tlačil kotník, jindy jsem potřebovala natáhnout nohy, a dělalo mi potíže sedět tak dlouho rovně. A když jsem si k tomu lehla, tak jsem u toho usnula. No děs.
Ale zpívání manter, to mě fakt oslovilo. Zpívali jsme nejdřív na úterních a čtvrtečních setkáních, a potom i doma, u Tomáše – to je člověk, kterého jsem tam potkala, a postupem času jsme se stali velmi dobrými přáteli. Mantry byly většinou v divných jazycích, kterým jsem nerozuměla a tak si vychutnávala jen ty opakující se melodie, zdokonalující se tóny, jako na hodině zpěvu, kde do nekonečna zpíváte stupnice na lala, lele, mimi, a čekáte až se otevře hlas. Stejně tak i zpívání manter. Krátká věta, jednoduchá melodie, skupina lidí, kteří poskytují hlasy rozličných odstínů a hloubek. Opakování vám dává jistotu a množství hlasů bezpečí. Zpíváte a zpíváte, opakujete, až se v té nekonečnosti téměř rozpustíte. Až se stanete takovou součástí společného zvuku, že už nerozeznáte svůj vlastní hlas. Ten mnohaodstínový tón zní, jakoby vibroval, a všechno se vlnilo v jeho frekvenci. Stanete se tou melodií, je zároveň ve vás a mimo vás, a vypadá to, jakoby se na prostoru, který plní, dalo létat jako na kouzelném koberci. Vysoko, vysoko nad tím vším, co se děje na Zemi.
Potom jsem dostala od jednoho účastníka úterních a čtvrtečních setkání knihu. Celou o mantrách. Dověděla jsem se o jejich působení a vlivu, a také jsem zjistila, že mantrou může být jakákoliv věta, kterou vyslovujeme. Větu, která nám dává smysl, můžeme povýšit na mantru kdykoliv chceme. Slovo je totiž mocné. Má své vibrace, svůj vliv. Otisk v realitě. Řeknete sedni si a lidé si sednou. Řeknete vítejte a lidé se cítí dobře. Řeknete mám tě rád a srdce jihnou. Řeknete dneska jsem šťastný a ten, kdo vás poslouchá, se taky rozsvítí
Je zajímavé, jak špatně zacházíme se slovy.
Lidé říkají Nemám čas, a jejich čas se skutečně vytrácí.
Říkají tak já už musím běžet, a oni skutečně pořád někam běhají. (Čekám, kdy módní domy, které nejbystřeji reagují na trendy, začnou prodávat tretry, jako obuv do města...)
Pozorovala jsem, že nejpoužívanější mantrou současnosti je mám toho moc, promiň, dnes nemůžu, jsem hrozně unavený...
... a lidé jsou skutečně přetížení, nikdy nemají čas, pořád je něco honí a jsou vyčerpaní. Chrrrrr... pššššš. Rozhodují se k tomu sami, a volí si to svými vlastními slovy. A já asi někdy taky. A něco na tom bude. Zkusím opačný postup.
Je to moje objevená Amerika. Zkouším s tím pracovat a zkouším teď říkat tak často, jak je to jenom možné mantry typu: cítím se dobře. Nespěchej, já počkám. Mám čas. Nemusíme stihnout všechno...
Až zase budete chtít sami sebe zaklínat, tak si vzpomeňte na všechny pohádky světa, kde nejmocnější zbraní čarodějek jsou jejich kouzelné slovní fomulace...
...halix palix čas bez hranic...
