Krize společnosti, nebo krize osobnosti

O tom, jak kašleme na učitele. Jak jsme pořád překvapení a taky o tom, že jsme tak trochu chodící spící.  

I taková krize osobnosti není ničím jiným, než jen koncem růstu. A co se stane? Nic. Jen přestaneme mít potřebu tolik jíst, protože to už jde potom na tloušťku a zpomalí se metabolismus, který už nepotřebuje přijímat takové kalorie.

Vždy jsou dvě cesty, jak se s tím potýkat.  Můžete na to nadávat, protože už to není jako dřív, když jste mohli sníst cokoliv a kdykoliv a na postavě se to neprojevilo, zatímco teď kynete po každé večerní brambůrce o kilo. Anebo se můžete začít radovat, protože už nemusíte na jídlo tolik myslet a nemusíte už za něj utrácet takové peníze. Jste volní!

Co se osobnosti týče, začnete být člověk ve středním věku konečně užiteční. Užiteční, moudří dospěláci, vyzrálí a stabilní. V ideálním případě tedy. Opačná možnost je taková, že se pomátnete, zpanikaříte a začnete nahánět svoje mládí zpět. Začnete třeba předstírat, že jste ještě ve vývinu, simulovat mladickou rozvernost a tropit stejné blbiny pořád dokola.

Stejné je to přece s tou přeslavnou krizí světovou! Vyspělá civilizace má za sebou už úspěchy a pády, ví, kam povede určité chování (tedy, měla by to vědět), měla by být vyzrálá a trvat na svých zkušenostech, které jsou její nedílnou součástí. I vy přece často říkáte: To jsou moje zkušenosti, dítě. A myslíte tím, že přes to nejede vlak. Nebo říkáte: Až budeš mít ty zkušenosti, co já… A přináší vám to bohorovný klid a nadhled nad věcmi ze kterých se o dekády mladší bytosti hroutí. Díváte se na mladé a nezkušené trošinku shora, že?No, já to teda úplně neschvaluju, ale je to prostě přirozené.

Ovšem společnost se chová, jako osoba ve středních letech, která bude radši předstírat, že žádné zkušenosti nemá, než aby přiznala, kolik už toho má za sebou a těžila z toho. Pro sebe, i pro ostatní.  Že by to bylo zrovna dvakrát moudrý…asi přiznáte sami.

Navíc to není vůbec logický. Takhle se přece nikdy nechová jednotlivec! (Pokud teda není naprosto vyšinutej.) Proč se tak tedy chová stádo jednotlivců ?

Popíráme historické chyby, děláme je znovu a znovu a pak jsme z toho náramně vykulení. Situace, které jsou nebezpečné, ale už tu nejednou byly a my bychom je měli rozpoznat, pouze jinak nazveme, dáme jim odlišné historické souvislosti a tváříme se, že je to naprostá novinka v naší moderní době. Pak jsou všichni překvapení, že to dopadlo úplně stejně.

Nesledujeme principy života, jejichž vzorec se opakuje ve všech oblastech tohoto světa. Po pravdě, nemyslím si, že každý může skryté principy odhalit všechny. Každý máme jiné talenty a jsme schopni rozumět jiným kódům. Někdo rozumí kytkám, někdo matematice, jiný člověk rozumí lidskému tělu, další lidské psychice. 

Ale všude to je. Ten princip, který se ze všech sil snaží popřít ona propíraná vládkyně, světová ekonomika. (Například.)

Nepřetržitý růst. Proboha, kde jste to viděli? Myslím tím jinde, třeba v přírodě. (Jsem přesvědčená o tom, že ta je dost vymakaná, abychom se od ní mohli učit.) Vysvětlete mi někdo, proč ekonomika pořád musí růst! Kam chce jako růst? KAM? Neblbni, člověče, nic v přirozeném světě neroste do nekonečna. Ani kytky nerostou do oblak. Člověk roste jen do určité výšky, všechny buňky mají svou kapacitu, a dál to nepůjde, ani kdybyste se rozkrájeli. Všechno jednou růst přestane a pak se zase zmenší (případně shnije.) V přírodě to tak je se vším, a máme to přímo před nosem v tisícovkách příkladů. Žijeme kolem toho od malička všichni, tak nebudeme předstírat, že jsme si toho nikdy nevšimli, ano?

Atlantida i velký Řím – přežít může jen civilizace, která si neujede na nereálnu. Civilizace, které bude stačit střed. Ne jako střed, který představuje nudu, nebo umorousaný průměr, ale střed, který představuje ROVNOVÁHU. A když mi teď navrhnete (zcela logicky), že v momentě, kdy věci přestanou růst, začnou umírat, odpovím vám, že nemusíme přece růst pořád do šířky! Navrhuju pro změnu žít a růst chvíli do hloubky. Trochu vymakat a dotáhnout k dokonalosti to, co už tu máme.