Pokračování prapodivného příběhu o tom, kterak jsme se v Burundi dostali z podhradí až do guvernérova paláce.
- - -
Začátek zde.
- - -
Když mi Bóša důrazně doporučil namočit si tričko a pak se do něho zase obléct, udělala jsem to. Když jsem se do něho tedy nasoukala (nevím, jakým zázrakem byla před bankou umývárka a záchody s vodou), začaly se probouzet další moje, jiné, než jen vegetativní funkce. Ve stínu jsem si nalila do krku čaj z cykloflašky převařený na slunci a pomalu se mi začaly navracet sociální schopnosti.
zelená košile vyšla z banky. Naložila žoviálně Bóše do svého auta s vládní značkou a když naskočil za nimi i poslední voják se zbraní v ruce, šofér elegantně odkroužil směrem někam.
Potřebovala jsem těch pár minut samoty, abych si vše urovnala v hlavě, a taky abych dokončila svůj proces restartu. To tričko byl svatej nápad! Než se kluci vrátili i s vzměněnými penězi, byla jsem zase společenská bytost. Guvernér znovu vystoupil z auta, aby mi podal ruku.
„Děkuji vám, pane.“ Vyprodukovala jsem děkovné gesto a doufala, že mi můj komunikační přestupek na začátku velkoryse odpustí. Jeho téměř šťastný úsměv jsem vyhodnotila, jako že je vše dobrý.
Odjel a než jsme se na sebe s Bóšem stihli dvakrát podívat, vrátil se.
Mával papírkem se dvěma telefonními čísly a svým jménem. Guvernér Anselm. Podal mi ho a pozval nás k sobě domů. „Až vy přijela do Cibitoke já mít dům, vy u mě, moji, já s vámi. Vy telefonovat mě. No problem. Nebo se zeptat kohokoliv. Můj dům, guverner Anselm všichni vědět. No problem.“
Odjel.
"Hu." Koukali jsme na sebe. "Cibitoke, tam jsme chtěli dneska stejně přespat, že?"
- - -
Guvernérův dům fakt každej věděl. Dovedlo nás tam další vládní auto. Kolem chodila chudina a my jeli na hrad. To jsme si ale, po pravdě, moc neuvědomovali. Já jsem se osobně těšila hlavně na to, až si umyju nohy.
Guvernér má dva recepční před hlavní branou do zdí obehnaného pozemku. S vlastní příjezdovou cestou. Byli jsme tam dřív, než on (Asi se zdržel v práci.) Nějací lidé nás pozvali dál, usadili a dali nám super pití. Ledovou vodu a vychlazenou Fantu. Na kožené sedačce jsme psali deník a sledovali BBC dokument o afrických zvířatech. Byl o životě lví tlupy. V angličtině.
Anselm je fajn. Dojel ve skvělé náladě, představil nám své syny (zbytek těch lidí bude asi personál domu) a zeptal se, jestli chceme jít do sprchy před, nebo až po večeři. No, páni...
- - -
Ten večer jsme jedli báječné jídlo v klidném prostředí s inteligentními lidmi. To bylo náramně osvěžující. Nancy – majitelka restaurace, která povýšeně udělovala pokyny personálu, se o nás starala, jako o VIP hosty. Přesto však zůstala velmi bezprostřední a přátelská. Bylo vidět, že jsou s Anselmem dobří přátelé. Ptala se, kde jsme ubytovaní. Vykulila oči, když jí guvernér řekl, že u něho. Na záchod mě dovedla do svého soukromého pokoje a nadlehčeně poznamenala, že guvernér nám udělil obrovskou čest, když nás k sobě pozval.“V Burundi je guvernér přímý zástupce prezidenta.“ Řekla.
Nancy nás pozvala, ať zítra zase přijdem.
Noc u Anselma byla ok. Snídaně rychlá, ráno veselé, ale trochu krátké. Spěchal na schůzku s ministrem spravedlnosti.
www.cestyterez.com
