Dělat věci tak, aby mě učinily šťastnou.

Jak se (nechat) učinit šťastnou? Někdo má problém přijímat laskavosti a tak řeší, jak se uvolnit a ty laskavosti přijmout, aby se mohl nechat učinit šťasným/šťastnou, jiný třeba tak dlouho čeká, až se o to někdo pokusí, že zkysne jako staré mléko. Kdo má ale čekat, až se okolnosti slitují a seštelují do správné konstelace, aby to správně klaplo s mým kódem pro štěstí?

TŠ

-------------------------------------

Občas si říkám věci, jako: Kdybych měla polštář a prostěradlo, byla bych šťastná. Kdybychom měli lepší práci a já si našetřila dřív na překladatelský kurz, byla bych spokojenější. Až budeme mít vlastní pánev, budu fakt v pohodě…

Pak přijde matné prozření, jako když si konečně vzpomenu na to, co bych už dávno měla vědět, a při autokorekci si sama nad sebou ťukám na čelo. Proč si kladu takové překážky, než si dovolím být šťastná. Proč jsi, Terez, sama k sobě tak nepřátelská?

Přestaň si Šírovka diktovat podmínky, které musíš splnit, abys mohla být šťastná.

Věřte, nebo ne, člověk bojkotuje vlastní štěstí, a je sám sobě největším nepřítelem v kladení překážek a tvoření hranic, v dovolení si, nebo držení se zkrátka. S mrazením si uvědomuji, že i já bojkotuji svoje vlastní štěstí a pocit pohody a nadhledu stavím do přímé závislosti na vnějších okolnostech. Práskám to tu na sebe, protože věřím, že v tom třeba nejsem úplně sama.

Vzpomínám si na jednu infantilní hru, kterou jsem občas hrávala sama se sebou, když jsem jako malá chodila do školy. Počítala jsem ráno rozsvícená okna v domech na naší ulici a říkala si třeba: když jich bude víc, než deset, půjdeme dnes v těláku ven. Nebo: „Jestli bude dnes soused kouřit na balkoně, tak budu mít celý den štěstí. Když jsem za zatáčkou uslyšela auto, zavřela jsem oči a rychle si řekla: „Jestli to auto bude červené, nevyvolá mě dnes z matiky…“ A čekala jsem. Pak se někdy stalo, že auto projelo a já nevěděla, jestli jsem si řekla, že mě nevyvolá z matiky, nebo vyvolá z matiky, když bude červené a byla jsem v háji. Zase jsem se nic nedověděla a zase se plácala ve vodách nejistoty.

Nedávno jsem si uvědomila, že podobné věci dělám stále, i teď, relativně dospělá. Jen jsem svou věšteckou metodu udělala malinko složitější. „Včera byl fakt dobrý den v práci. Bylo to proto, že jsem měla stejné kalhoty, ráno si dala ten a ten jogurt v autobuse bylo pro mě volné místo na tom a tom sedadle. Když to udělám celé stejně, bude dobrý i dnešek. Pak stačí, aby se jedna z těch věcí nepovedla a já pak celý den shrbená strachy čekám, co se povede či nepovede.

Jsem pověrčivá, jako stará čarodějnice.

Štěstí máš jenom ve svých rukou, Šírovka! Přestaň se vymlouvat.

Dělat věci tak, aby mě učinily šťastnou. Dělat věci. Dělat je z vlastní iniciativy. Z vlastní iniciativy být šťastná.

Každý den je tisíce věcí, které můžeme dělat jinak, nebo zkrátka tak, aby nás to potěšilo. Objevila jsem, jak mě těší, když ráno pravidelně chodím kus cesty do práce pěšky. Cesta vede přes London Bridge a pohled na vodu mě odjakživa těšil. Navíc mám výhled na východ slunce za Tower Bridge po proudu řeky a na druhé straně, proti proudu, na nádhernou katedrálu St. Paul´s. Jdu po tom mostě pomalu a s bohorovným klidem nechám davy uniformovaných úředníků spěchat tak urputně, div že neporušují atletická pravidla rychlochůze. Předbíhají mě, někteří se ohlédnou, možná jestli se mi něco nestalo, nebo s tichou závistí: „Jak si může někdo dovolit jít takto pomalu?“

Může si to dovolit ten, kdo si ráno pro to krásné pomalu přivstal. Úspěšní lidé nevyspávají. A já jsem dnes úspěšná, udělat se šťastnou. Aktivně.