Výstupem na horu člověk vždy o trochu omládne!

děl prý pan Kauschka, roku 1922 během jediného dne 12x vystoupiv na Ještěd. V hanychovské hospodě „Berlín“ se nám roku 1984 jeho výkon tuze líbil, k čemuž pingl pravil „no jen vystupujte, vystupujte, z vás bude mít Ještěd radost!“

A tak jsme coby Kauschkovi následovníci onehdy nad ránem směle vyrazili. Prvních asi tři sta metrů po silnici trvalo hodinu, jelikož někteří horalé nebyli sto udržet směr do kopce a gravitací byli odkloněni dolů do Liberce. Tři usnuli na lavičce u lanovky a zbytek výpravy se popral v lese za první zatáčkou, když řešil otázku, kterej blbec vymyslel, že ve čtvrt na čtyři ráno se poleze na Ještěd, abychom omládli.

No jo – bejvávalo. Nicméně, od oné „doby berlínské“ jsem v poněkud lepší kondici zdolal pěkných pár hor a kopců, pročež konstatuji, že pan Kauschka v nadpisu zmiňovaný objev nejspíš zahlásil až nahoře. Dle mých zkušeností se totiž během výstupu věk vystupujícího někdy i výrazně mění.

Tak třeba padesátiletý vystupující dobře ví, že ho cestou nahoru může klepnout pepka, ale duševně je pionýrem a tudíž si nikdy tak bídný konec nepřipustí. Prvních dvacet metrů převýšení proto zdolá junáckým krokem a chválí se, jaký je borec. Po deseti minutách sice krok již není tak junácký, ale pětapádesátiletý borec je pyšný, že funí méně než posledně (což je ovšem zkresleno tím, že mírně sklerotický vystupující nepamatuje, jak funěl posledně).

Na vstevnici 650 metrů borec zkoumá, jestli už omládl, ale nemůže si vzpomenout, kolik je mu vlastně let. Dýchaje jako nákladní lokomotiva na Semmeringu, plánuje na vrstevnici 700 m přestávku. Shora ovšem sestupuje povykující četa turistek a německý ovčák Wolfgang, proto vystupující náhle o třicet let omládne a operativně pauzu zruší. Třista metrů pod vrcholem vystupující mladík společensky kvoká, hladí Wolfganga, funí nosem a dusí se, poněvadž stahuje hubu, aby mu z ní nevypadla protéza. Jakmile turistky zmizí z dohledu, zhroutí se osmdesátiletý kmet na pěšinu a proklíná kopec, že je do kopce, a sebe, že na něj leze.

Jakmile nabyde vědomí a dechu, obnoví výstup. Mátožně plete nohama a blouzní, že nahoru už je to co by dup. Jelikož doma zapomněl mapu, neví, že není ani v půlce. Naštěstí svalová inteligence dolních končetin již převýšila inteligenci mozkovou a proto je vystupující poháněn jakousi fyziologickou setrvačností. Těsně před fyzickým kolapsem dosáhne kóty 1012 m nad mořem a dojde mu, že výstupem neomládl. Navíc konstatuje, že když zřícen na pěšinu vydýchával ty turistky, vypadla mu z huby protéza. Proto spěšně kluše zase dolů, než se osiřelé protézy ujme nějaký jiný chudozubý vystupující.

Nuže, abych to neprodlužoval: nahoře jsem neomládl, protézu vyčmuchal a rozkousal Wolfgang, a když jsem sestoupil do Hanychova, zjistil jsem, že při sběru zbytků chrupu mi z levé kapsy vypadly klíče. Z posledních sil jsem vysupěl znovu do svahu, našel klíče v pravé kapse a zjistil, že jsem dole u lanovky zapomněl brejle. Do "Berlína" jsem se dopotácel natolik stár, že pingl mnohoznačně kývl k ceduli MLADISTVÝM A PŘESTÁRLÝM NENALÉVÁME a pravil: "Ty si zase vystupoval, viď? Tak si jedno dej. Vychlastáním jednoho pivištěte člověk vždy o trochu omládne!"

Hoši - bůh ví, co to vlastně tenkrát pan Kauschka říkal. Že oni to z tý němčiny nějak blbě přeložili!