Perpetuum mobile je, když - ? „... se to furt hejbe,“ děla kdysi jedna nadějná spolužačka strojařiny a my okolní životem okouzlení mladí mužové o překot vymýšleli, jak ji přivábit na nějakou překrásnou perpeťáckou sbírku.
Životem uondaní moudří mužové dnes dávno vědí, že na věčný samohyb ze špejlí, nití a kanagomu žádná překrásná žínka nezabere. Technici se navíc rozpomenou na tři věty termodynamické, které každému pokusu o věčný samohyb nekompromisně zatnou tipec. Zkrátka, každému večnému samohybu dřív či později dojde šťáva a stane se zněj perpetuum stabile.
Leč lidstvo, nevěš hlavu. Na stárnoucí kolena jsem vynašel když už ne věčný pohyb, tak alespoň tedy věčný smrad, čili perpetuum humusus.
Mám totiž spacák, který byl jednou – pravděpodobně za poslední světové války – napuštěn nějakým dryákem, aby ho nesežraly myši, od té doby smrdí a toho smradu se žádným způsobem nelze zbavit. Spacák už byl v komoře, na balkóně, na chodbě, ve sklepě, na půdě, u sousedů, na hnoji, ve vaně, v lese, na Sněžce, v několika pračkách, přes klandr, i v jámě s hašeným vápnem – přesto je nezničitelný dryák cítit pořád a intenzita smradu se lety nijak nesnižuje, spíše naopak.
Definice mého objevu tedy zní: perpetuum humusus neboli věčný smrad je spacák, obsahující nekonečné množství smradu, který z něj žádným způsobem nelze beze zbytku odebrat.
Moje drahá sice nemá technického vzdělání, nicméně velice trefně konstatovala, že „věčný smrad je, když to furt a ještě k tomu čím dál tím víc smrdí tak, že i tvoje fusekle v předsíni jsou proti tomu líbeznými květinkami na jarní louce, nad níž se vznášejí mámivé polibky rajské hudby.“
Škoda, že neumím latinsky; z odborného pohledu by to bylo pojmenování naprosto dokonalé.
