Krátce po poledni roku 1988 zastavil motorák na konečné ve Slavonicích. Kolej z nádraží viditelně pokračovala k Rakousku, ale vlaky tam zrušili už po válce a nejspíš hned v oblouku za stanicí byla nějaká zábrana, kdyby se nějaký živel s motoráčkem rozjel k třídnímu nepříteli.
Na rozdíl od domorodců jsem nezamířil do města, čímž jsem se stal podezřelý, a dozírající vojcl, neporozuměv mému občanskému průkazu, požádal mě o dovolení zavolat svého velitele. Proč ne, nic protistátního jsem snad nespáchal a tři kilometry od státní hranice může být s důstojníkem lidové armády roztomilá řeč.
Pět minut nato sovětským džípem dorazil lampasáček asi o čtyři hlavy menší než já a zamířili jsme do c. k. čekárny. Protože byl důstojníkem, nemohl pochopit, že jsem ve všední den jen tak pro nic za nic jel tři sta kilometrů do Slavonic. Přímo se zděsil, když jsem odpověď na dotaz, zda jsem si vědom, že „tamo je Rakúsko“, aktivně doplnil, že to je tři kilometry odtud.
„Ako viete, že sú to tri kilometre?“
„Protože jsem se podíval na mapu.“
„Akú mapu?“
„Turistickou. Támhle je.“ (na stěně čekárny zrádně viselo laminátové „Pelhřimovsko“)
„Tuna žiadna hranica nie je!“
„Ale je - ta červená čára.“
„To nie je hranica, to je koniec Pelhrimovska.“
Znejistěl jsem, zda za rohem Kaiser s Lábusem neupouštějí do trenek.
„A ještě je tam nakreslená i ta trať do Rakouska“ nabonzoval jsem vydavatele mapy vzdělanému důstojníkovi.
„Ako to že viete, že tuna bola železnica?“
„Přečetl jsem si to.“
„Kde?“
„V Železničáři.“
„Čo je to také Železničiar?“
„No to je časopis.“
„A kto ho tlačí?“
„Jo to nevím. Asi ministerstvo dopravy.“
„Také ministerstvo nie je“ (chudáci soudruzi na ministerstvu; tolik se snaží – a furt nic).
„Ako to viete, že je tuna hraničné pásmo?“ vrátil se důstojník do oblasti svého chápání.
„Přečetl jsem si to na tabulce.“
„Akej tabuľočke?“
„Tady kousek po trati je cedule.“
„Tam žiadna ceduľa nie je.“
Ve dveřích se zjevil vlakvedoucí, vece: „tak co, jedeme zpátky?“ Celou tu dobu skrz otevřené dveře s fírou odposlouchávali náš strategický dialog a už se jim u uší začaly dělat bubliny ...
Krátce po poledni o šestadvacet let později zastavil motorák na konečné ve Slavonicích. Na rozdíl od domorodců jsem nezamířil do města, ale zatravněnou kolejí k bývalému třídnímu nepříteli. Z asfaltového placu vedle vykládkové koleje na mne bez pohnutí zíral nějaký dědula nápadně malého vzrůstu.
Áno, viem – tamo je Rakúsko.
