stálo na pohlednici, kterou jednou ráno mému dědečkovi donesl do gymnazia trutnovský poštmistr osobně, neb jeho synátor kvintán zdatně plaval v české literatuře a jistá shovívavost pana profesora jevila se nanejvýš žádoucí.
Zda nakonec dědeček poštmistrovic plavce „potopil“, to nevím. Vím ale, že razítko bardejovské pošty na pohlednici bylo z předešlého dne. Čili, z Bardejova do Trutnova, což je vlakem úctyhodných 700 kilometrů, putovala pohlednice jeden den. Na to, že chloubou pošty v roce 1929 byl poštovní vagón vybavený překližkovým regálem na tříděné zásilky a elektrickou lampičkou závislou na vlhkosti hnacího řemene k dynamu na podvozku vagónu, a jeden poštmistr, jehož synátor měl českou literaturu na háku, to rozhodně nebyl špatný výkon.
Docela mne ovšem jímá hrůza při pomyšlení, co asi tak může být chloubou pošty v roce 2018, jestliže dopisu z České Lípy do Liberce, což je po silnici titěrných 50 km, to trvalo šest dnů. O adrese typu "někde v Liberci" raději už vůbec nemluvě.
Třeba jsou chloubou trénovaní šneci. Nebo je chloubou poštovní auto, které umí jen couvat a zatáčet jen doprava. Nebo je chloubou ta mašina, co čte směrovací čísla a moje hyeroglify vyhodnotila jako tajnou depeši zakukleným teroristům.
Anebo pošta přešla na systém, jaký měly kdysi dráhy. Jednou si náš národní podnik objednal v Rubeně Rudník (ejhle, ono je to u Trutnova ...) gumové těsnění a nějaký komik v expedici to tam podal jako zásilku ČSD. Státní dráhy tehdy perestrojku nějak nepobraly a nebohé těsnění uvrhly do svého propracovaného systému vlakotvorných stanic. Jak vypátrala naše šikovná soudružka nákupčí, milé těsnění z Rudníka dorazivši „dvanáctsettrojkou“ do Hostinného absolvovalo poté celorepublikovou anabázi nákladními vlaky v trase Hostinné – Hradec Králové – Česká Třebová – Přerov – Ostrava levé přednádraží – Žilina – Bratislava východ zriaďovacia stanica – Brno-Maloměřice – Česká Třebová - Nymburk seř.n. - Ústí nad Labem seř.n. – Česká Lípa hl.n. – Česká Lípa město, což obnášelo celkem 1150 km a 28 dní. Bohužel ale těsnění cestou zpuchřelo a utěsnit se s ním už nedalo zhola nic.
A poučení pro příště? Příště dopis ráno v Lípě hodím do báglu, ten hodím na hřbet, dám si u Vévody zákupského jedno na cestu a vyjdu. Akorát nesmí být po cestě moc „vlakotvorných“ hospod, jinak se dostavím do cíle natolik zpuchřelý, že už si někde v Liberci ani nevzpomenu, kdo náležel k levicové avantgardě trutnovského Devětsilu.
