obešel město kolkolem po hradbách, vyšlapal 350 schodů a navíc na nich vlastnoplicně rozdýchal malý infarkt. A to vše za jediné odpoledne – no nejsem já borec?
Byla jednou jedna země, v té zemi založili město, obehnaili ho hradbou a v prostředku postavili vysokánskou věž. A z té věže vyhlíželi do všech stran, který otrapa si to k hradbě přihasí. Když se jim příchozí otrapa nelíbil, do města ho nevpustili a vedl-li ještě nějaký blbý řeči, bacili ho něčím hodně těžkým nebo hodně smradlavým.
A tak roku 1849 otrapové seznavše pošetilost počínání svého, postavili nádraží s výtopnou královské státní dráhy pěkně před hradbami a železnými oři dobrých stodvacet let vzpurnému městu pěkně zatápěli.
Začneme ale hezky od Adama: je-li z věže vidět do všech stran, tak ze všech stran zase musí být vidět věž, není-liž pravda?
Jenomže, to se nedělá, jen tak si to přihasit a hnedka hurá odpočítávat schody nahoru na věž. Nejprve záhodno jest propátrat podvěží.
Například onu přilehlou výtopnu. Ta opravdová je moc veliká a do mého foťáku se nevejde. Naštěstí existuje výtopna ve velikosti podstatně menší, mým přístrojem snáze akceptovatelná.
Jenomže – model je pořád jenom model, byť oko znalcovo nepochybně zaujme. Ale marná sláva, opravdová výtopna se skutečnými lokomotivami, ta fascinuje.
V tichém muzejním koutku to takhle vypadá sehr romantisch, ale když tady dílňáci před šedesáti lety museli mašiny denně udržovat v provozu, duněly rotundou rány kladivem a zněly jadrné chlapské nadávky, když to či ono nešlo povolit nebo utáhnout.
Kdepak elektronika ... tady se diagnostika dělala a dělá kladivem, fištrónem a na kámen ztvrdlými prsty.
Černochova „Strojně technická příručka“ v ocelové a navíc pojízdné verzi.
Lidstvo je na světě příliš krátce na to, aby spolehlivě změřilo, jak je dlouhý poločas rozpadu parní rychlíkové lokomotivy. Zatím se pouze zmohlo na zjištění, že ho lze zkrátit autogenem.
„Hej, chlapi, mohl bych prosím taky vylézt na kotel? Mám s tím bohaté zkušenosti z kovošrotu!“
„No ... kolik vážíte, pane?“
„Stopatnáct kilo, ale manželka má blbou váhu.“
„Cože? Stopatnáct kilo? To je teda dost. To byste nám taky moh‘ prošlápnout kotel, a novej stojí tak milión eur. Máte milión?“
„Obvykle s sebou dva až tři nosívám, ale ... no nic, budu muset zhubnout.“
„Tož jak budete mít tak osmdesát, přijďte!“
„Aha, tak to už se asi neuvidíme. Spánembohem a ať vám to dobře jezdí!“
Šedivějící daňoví poplatníci by si měli rozmyslet, zda a jaká muzea mohou navštěvovat. Zjištění, že lokomotiva o osm let mladší poplatníka je už skoro dvacet let v muzejní sbírce, moc nepotěší.
Pan konduktér musel být docela frajer, když během kontroly jízdenek ručkoval podle bočnice a plně důvěřoval prkenné podélné lávce vozu třetí třídy. Kromě toho se neubráním pocitu, že pro bezpečný výkon povolání byla žádoucí jistá podvyživenost ručkujícího.
Tak či onak, papaláši, rozpočtáři, hasiči, žabičkáři a hygiena jen zřídka dávají souhlas k zatopení některého parního oře certifikovaným uhlím, takže barevné šmoudíky nepohlcují město často a příšedšímu otrapovi tak nic nebrání v tom, aby pevnostní val dobyl elegantním výšlapem třiceti schodů a vydal se na okružní cestu po hradbách ve výši druhého patra.
Kdo se hradebními parkány vydá proti směru hodinových ručiček, bude mít po chvíli pocit, že jaksi tíhne doleva.
Pravicově zaměřeným dobyvatelům hradeb naopak budiž doporučena pochůzka ve směru hodinových ručiček.
Z vojenského hlediska se obranné poslání hradby zdá občas poněkud diskutabilní. Třeba ale zrovna tady stateční konšelé pečlivě udržovali deponii dobře uleželých syrečků dodaných partnerským městem z Hané. Na tak strašlivou zbraň nemohl být žádný dobyvatel připraven.
Po hradbách nutno pochodovat bratru půltřetího kilometru, než zvídavý pokořitel celé město obejde. Zastaví-li se přitom v některých z mnoha hospod v pevnostních věžích, může se mu poznávací pochůzka výrazně časově protáhnout.
Uprosřed města obepnutého hradbou nalézá se kostel sv. Jiří a jeho 89,9 m vysoká věž nesoucí jméno Daniel, ponevadž „král pak Daniela povýšil, dal mu mnoho velikých darů i moc nad celou babylónskou krajinou a učinil ho vrchním prefektem všech babylónských mudrců“, jak dí kniha Daniel Starého zákona.
Z přilehlého Babylónu možno k Danielu z rozličných stran vzhlížeti. V tomto případě dokonce přes jakousi zoologickou zahradu, ovšem plechového živočicha vpravo dole je docela obtížné zoologicky zařadit. Tedy - já bych zařadil, ale to by ze mne feministické aktivistky udělaly páprikagulyás.
„Lidé dobří, nevíte prosím, kudy se dostanu z těch hradeb ven?“
Za účelem velkolepého výhledu z Daniela nutno vystoupat mnoha všelijak pokroucenými schodišti, čítajícími dohromady 350 stupňů. Kdo to nedá, bude uvržen do většího křeččího bubnu, jehož šlapáním pohání se jakýsi stavební kladkostroj. Koneckonců, než tuctové sdělení „dostal infarkt na schodech“ zní daleko lidštěji „skonal v křeččím bubnu, aby dělníkům na opravě věže věžě zajistil lahvové pivo.“.
Co jako první napadne každého normálně vyvinutého muže, s druhým dechem vystoupivšího na otevřený věžní ochoz ve výšce 70,3 m nad uliční dlažbou?
Zdalipak zedníci, jako opičáci šplhající po stavbě ve výšce bratru pětadvacátého poschodí, měli předpisovou pracovní obuv a blembáky? To nevíme, ale pokud nespadli dolů, měli zajištěnou práci na celý život, jelikož stavba věže začala roku 1454 a skončila roku 1490.
Prý je při rozhlížení z Daniela možno napočítat po okolí devadesátdevět věží a věžiček. No jo, ale jak si počtář neoznačuje, co už počítal a co ještě ne, tak se nějak nedopočítá.
A konečně prý je lepší schodištěm hopkat dolů než funět nahoru. No, nevím. Sice mi cestou dolů nehrozil kolaps, ale nožky mi z toho brnkaly ještě týden.
Nuže, ku zjištění, kteréžto město jsem poctil svou návštěvou, jsem myslím přednesl dostatečně indicií. Kdyby to někomu nestačilo, tak ještě jednu: v roce 1945 se tady narodil a svou kariéru započal jeden výtečný šutér, shodou okolností zcela nedávno zesnulý. Však zdejší stadion nese jeho jnémo.
Kdo to jako první uhodne, bude mít tu čest vysvětlit mojí manželce, kde je ten milión eur, co jsem ušetřil.
Fšecky obrázky jsou moje.
