Mí učitelé mě kdysi hodlali pohlavkovat, škrtit, smažit, krájet na nudličky, rozpouštět v kyselině, zahrnout buldozerem do škarpy, rozšmelcovat do bas na pivo, užabákovat a i zabít.
Satisfakcí budiž fakt, že zatímco já jsem ze spárů vzdělávací soustavy vyvázl relativně zdráv, průměrný učitel po pětačtyřiceti letech školské kariéry měl tik na pravém oku a šedý zákal na levém, menší trvalou vadu řeči, třes rukou, šelest na strdci, lysinu nad pravým boltcem, plochou nohu, zánět hlasivek, alergii na houbu a poslední dva vlastní zuby.
Není divu, bývalo-li takových Šindlauerů více:
„No – nepraštili byste ho jednou ranou do vazu?“ Dotaz pana učitele pracovního vyučování, svolavšího žactvo k mému ponku, kde jsem se pravořezným závitovým očkem pokoušel vyrobit levotočivý závit.
„Jaromíre, mám ho uškrtit já, nebo se toho ujmeš sám?“ Kolegiální otázka třídní učitelky, jež ve sborovně mému otci ukázala můj slohový výtvor „Dala baba vojákovi“, pojednávající o školním promítání sovětského filmu „Balada o vojákovi.“
„Zdenku, nerozčiluj mě, nebo ti to vyleju za límec!“ Věcné konstatování učitelky chemie k mému pokusu o vyzmizíkování čtyřky v žákajdě pomocí kapesníku omočeného v roztoku hypermanganu.
„Rozkrájím tě na tisíc nudliček a z nich udělám záložky do třídní knihy!“ Bojový pokřik učitelky aritmetiky, ukořistivší karikaturu soudruha školníka, kterou jsem stvořil o její hodině.
„Yaaa-mr-urr-chrrrufš-uáhááá-grrrr-mnchaukrš-hauuuw-ghrz-uhááá-f!“ Tygří řev dozírajího pedagoga, postiženého záchvatem šílenství, když k němu na konci brigády v jabloňovém sadu byli žáci osmé třídy dopraveni v mírně podnapilém stadiu poskládáni na valníku za traktorem.
„Šindlauer, já vám ten buldozer omlátím o hlavu. Jo aha - já ho asi neuzvednu ... tak vás s ním zahrnu támhle do tý škarpy!“ Spravedivý hněv fyzikáře, jenž polovinu třídy načapal v úkrytu za buldozerem při studentské praxi na stavbě školního stadionu.
„Chlape bídná, teď tě užabákuju k smrti!“ Předsevzetí tělocvikáře, učinivšího neočekávanou trestnou výpravu do skladu žíněnek, kam jsem se nenápadně ukryl během žabákování kolem dokola tělocvičny.
„Šindlauer, já Vás dám rozšmelcovat a vylisovat do novejch bas na pivo!“ Ortel třídního, vyšetřujícího okolnosti sudentské brigády, při níž se obří komín z prázdných pivních bas zřítil na trať vedenou podle zdi děčínského pivovaru a basy byly neprodleně rozkradeny četou lokomotivy 475.179.
„Šindlauer, já tě zabiju!“ Poznámka pana profesora češtiny, když jsem maturitní komisi obohatil poznatkem, že „zadumaný básník Puškin chodil ve sněhu Leningradem – tam jak je Aurora.“
Abych spravedlnosti učinil zadost, přináším alespoň jednu ukázku takříkajíc z opačné strany bojiště; totiž kousek dopisu, v němž moje matinka, učitelka, popisovala svému tatínkovi, rovněž učiteli, realitu československého středního školství v roce 1971:
„Dále se situace na škole komplikuje tím, že v září přišla řada žáků, kteří absolutně nestačí držet krok s ostatními, a zmenšené třídy byly spojeny, takže máme třídy s 38 žáky (z nich 32 čtyřkaři už ze ZDŠ). Pro ilustraci, jaká je s nimi práce, uvádím citát z vyprávění jednoho z nich – jde o obsah úryvku přečteného z „Havířské balady“:
„Zvonař byl vlastně hudec a byl v Němcku v Dortmundu, to je v Krušných horách. Tam bouchli pliny bylo to v dole a dóle byl jeho kluk. Jéžiš marjá je tam kluk řekl Zvonař a drápal se do díry a vitahoval vařené mrtvoli. Syréna řvala a Zvonař lez dál a kapitalista nechal doly zatopit a Zvonař tam už nebyl a inžinýr mu řek to je konec.“
Pane profesore, Zasloužilý učiteli, nositeli Řádu práce, jak mám proboha takového debila zlikvidovat?“
A závěr?
Díky vědeckému pokroku dnešní učitelé nesmějí ani pomyslet na pohlavkování, škrcení, smažení, krájení na nudličky, rozpouštění v kyselině, zahrnování buldozerem do škarpy, rozšmelcování do bas na pivo, užabákování, natož zabíjení.
Satisfakcí jim buďtež ne dva, nýbrž hned tři vlastní zuby po pětačtyřiceti letech profesní kariéry.
